Jung-Kook

Celý rozechvělý jsem začal bloudit očima po pokoji, ale záměrně jsem se vyhýbal pohledu na mé tělo. Téměř jsem ani nevnímal andělův něžný pohled. Hledal jsem jen svého miláčka. Přestože mě Taeho přítomnost zraňovala, potřeboval jsem být u něho a vědět, že je živý a zdravý. Kam šel? Neudělá nějakou hloupost? Umí dodržet všechny sliby? Představil jsem si, jak se někde pokouší páchat sebevraždu a z té představy jsem málem znovu umřel. Tae musí být v pořádku! Musí! Klid, který jsem pociťoval v andělově náruči, byl totálně pryč. 

„Kde... kde je Tae?" vydechl jsem, když jsem se ujistil, že v pokoji opravdu není. „Já... já ho musím najít!" Vpil jsem se naléhavě do Rahmielových nádherných očí a doufal, že mi odpoví. „Zapomeň chvíli na Tae-Hyunga!", řekl přísně a do mých očí už zase vyhrkly slzy. To nebyla odpověď, kterou jsem chtěl! „Ale... ale..." začal jsem protestovat, jenže on mě nenechal domluvit. „Kookie!" zamračil se, ale po chviličce jeho výraz znovu zněžněl. „Před chvílí jsi prodělal smrt. Mysli chvíli jen na sebe, ano? Neboj se o Taeho, není sám!" „Není sám?" vykulil jsem oči udiveně. Jeho řeči o tom, že bych měl myslet na sebe, jsem ignoroval. Copak bych mohl myslet na sebe, když se hrozně moc bojím o svého miláčka? 

„Má svého anděla strážného." vysvětlil. „Vážně?" podivil jsem se. „Tak proč jsem ho neviděl?" „Protože neměl důvod se ti ukazovat..." pousmál se. „Ale je pořád s ním!" „Takže miláčka pohlídá? Nic se mu nestane?" zjišťoval jsem s nadějí. Anděl jen pokrčil rameny. „To je trochu složitější..." „Proč mě chceš uklidnit a přitom mě děsíš?" vydechl jsem naštvaně. „Jak složitější?" „Vážně to chceš rozebírat zrovna teď?" zamračil se znovu Rahmiel. Za jiných okolností by mi výraz na jeho sladké tváři přišel moc roztomilý, ale teď jsem se ještě víc naštval. Kdy jindy než teď potřebuji ujištění, že bude Tae pod dohledem a v pořádku? 

Anděl si jen rezignovaně povzdechl a pak se vážně zadíval do mých očí. „Neumíme předpovídat budoucnost, Kookie, takže ti nemůžu říct, že bude určitě v pořádku. Má sice svého anděla strážného, ale taky osud, který my andělé nijak neovlivníme. Chráníme lidi, někdy je dokonce nakopneme tím správným směrem, pokud to jde, ale nemůžeme nijak ovlivnit co je už jednou dané. Můžeme jen zmírňovat důsledky, utěšovat... snažíme se o to, opravdu. Nemůžeme však ovlivnit svobodnou vůli lidí ani zvrátit smrt. Taeho anděl udělá, co bude moct, ale ostatní záleží vážně jen na Tae-Hyungovi samotném a taky na tom, co má napsáno ve svém osudu..." „Takže... takže..." vydechl jsem prudce. „Takže ho může utěšit?" „Ví Tae-Hyung o jeho přítomnosti?" zeptal se namísto odpovědi a já jsem jen pokrčil rameny.

„Takže sis odpověděl sám!" povzdechl si. Jistě, o andělech jsme nikdy nemluvili, takže Tae zřejmě netuší, že je někdo takový s ním. To znamená, že jeho anděl... ach ne! „Takže... kdyby se chtěl Tae právě zabít, jeho anděl by nic nesvedl?" vykřikl jsem vyděšeně. Jen přikývl, s pohledem stále zabodlým do mých očí. „A ty chceš, abych myslel na sebe? Já... já nemůžu! Musím ho najít!" naléhal jsem už bez křiku. „A pak co?" zeptal se nervózně. Bylo vidět, že se opravdu s námahou pokouší o klid. V této podobě měl zjevně i emoce mnohem víc podobné těm lidským, vážně to bylo roztomilé. „Nevidí tě ani neslyší, už jsi zapomněl? Pokud by si chtěl ublížit, mohl by ses jen bezmocně dívat! Tohle chceš? Vidět ho umírat?" 

„On se vážně o něco pokusí?" vykřikl jsem znovu. Tak moc jsem se bál. „Ne... to neznamená, že se o něco pokusí!" zakroutil hlavou deprimovaně můj anděl. „To znamená, že i TY by jsi tam byl k ničemu. To znamená, že se teď máš konečně soustředit jen sám na sebe! To znamená, že bys měl odejít a nechat Taeho svému osudu!" „Ale... ale já nechci nechat Taeho svému osudu!" vykřikl jsem rozhořčeně. „Já nemůžu odejít!" „Je to s tebou těžší než jsem myslel, že to bude..." povzdechl si smutně Rahmiel. Sklonil hlavu, až mu do tváře spadly prameny jeho sněhově bílých vlasů a současně svěsil svá nádherná křídla. Zprudka jsem vydechl a snažil se uklidnit. 

Lítostivě jsem se pak zadíval do jeho smutné tváře. Chvíli jsme oba mlčeli a já se snažil přijít na to, co mám dělat. Co můžu dělat? Váhavě jsem pozvedl ruku a prameny jeho neposedných vlasů jsem dal za andílkova ouška. Pohladil jsem jeho tvář, která byla až moc hebká a jemná a on se smutně pousmál. Znovu se na mě podíval a v jeho očích se leskly slzy. Bylo mi to moc líto. Nechtěl jsem, aby byl smutný, ale strach o tygříka byl přesto silnější než lítost ohledně mého anděla. Vážně nemůžu miláčka nechat svému osudu. 

Jenže, co můžu dělat?