Jung-Kook

Pořád v slzách jsem se válel po zemi, zatím co mě obklopila záře mého anděla, pořád byla stejně silná. Zvedl mě a já jsem se hned k němu přitulil, aniž bych přestal vzlykat. Byl jsem otřesený tím zážitkem a nemálo vyděšený. Až teď mi začínalo naplno docházet, co se mohlo stát a co všechno jsem byl ochoten obětovat. Nelitoval jsem, že bych to pro Taeho udělal, ale... bylo to až moc děsivé a tak jsem se nemohl uklidnit. Konejšivě mě hladil po zádech, ale mlčel. Já jsem se taky nezmohl na nic jiného než na usedavý pláč. Už nikdy bych svého miláčka neuviděl! Už nikdy bych neuviděl nikoho ze svých blízkých! Nevím, jak bych strávil věčnost, ale nejspíš by to bylo v temnotě, v utrpení, sám nebo nedej bože s tím démonem. 

„Tak už se uklidni." zašeptal Rahmiel a já jsem se snažil ho poslechnout, ale šlo to opravdu velmi pomalu, navzdory jeho hlazení, jeho lásce i kouzelné záři, která zahnala temnotu i z mého srdce. Po dlouhé době se to opravdu podařilo a on se odtáhl, aby mohl vzít mou tvář do svých jemných dlaní a zadívat se do mých pořád ještě uslzených očí. Už jsem nebrečel, jen jsem zíral do modři jeho nádherných očí. Chtěl jsem, aby věděl, jak neskonale moc vděčný jsem za jeho pomoc. 

„Promiň." vydechl však můj anděl a já jsem zmateně zamrkal. „Za... za co se omlouváš?" vydechl jsem nechápavě. „Za to, že jsem to už zase nechal zajít tak daleko..." řekl upřímně. „Popravdě... nemyslel jsem si, že by se opravdu ukázal a že by tě chtěl vzít sebou. Když se tak ale stalo, no... chtěl jsem vědět, jak budeš reagovat a musím říct, že jsi mě moc mile překvapil, Kookie. Chci říct, že bych si vážně nemohl přát lepšího svěřence!" 

„Proč... proč jsi to nechal zajít tak daleko?" vydechl jsem užasle, ale taky trochu uraženě, když mi došlo, co říká. Pochvalu na mou osobu jsem pro zatím přešel. „Upřímně?" pousmál se trochu smutně. „Protože jsem už unavený z toho, jak je to s tebou pořád dokola..." pokračoval, když jsem nejistě přikývl. „Už jsi na tom byl líp, už ses začínal uklidňovat a já jsem doufal, že už brzy budeš moct odejít do astrálního světa, ale ty jsi zase spěchal za ním..." mávl rukou směrem do pokoje a já jsem se otočil směrem, kam ukázal. Věděl jsem, že mluví o miláčkovi, ale i tak jsem se chtěl podívat. 

Tae-Hyungie už zase usnul vyčerpáním. Ležel sice na zemi, ale i tak se mi ulevilo, že se už tak netrápí, protože Jael seděl vedle něho a něžně hladil jeho vlasy. Znovu jsem tedy zaměřil pozornost na svého anděla, uklidněný, že je tygřík v klidu a že už tady neblázní. Potřeboval jsem, aby dopověděl co má na srdci. „Jenže ty jsi zase do toho spadl." navázal tam, kde skončil, když zaznamenal mou plnou pozornost. „Už zase ses začal utápět v lítosti a výčitkách, přestože sis už před tím odpustil. Rozhodl jsem se, že tě nechám, ať si už konečně uvědomíš, že takhle to opravdu nejde! Aby sis už konečně uvědomil, že chceš odejít, že už tohle nechceš znovu zažít!" 

Zíral jsem na něho a věděl, že má pravdu. Musí to se mnou být opravdu moc těžké. „Ale říkal jsi..." vydechl jsem zmateně. „že..." „Že bych si nemohl přát lepšího svěřence?" pousmál se. „To je pravda, přestože je to z tebou opravdu někdy moc těžké!" Něžně pohladil mou tvář. „Jen jsem sám netušil, že to zajde daleko až tak moc..." povzdechl si. „Netušil jsem, že by se mohlo tohle stát zrovna tobě, ale... asi jsem to měl vědět. Za to se ti vážně omlouvám! Jen chci, abys věděl, že bych mu nikdy nedovolil, aby tě odvedl pryč. Tebe ne!" „Takže... takže... už jsi někdy nechal někoho odejít s démonem?" vykulil jsem na něho oči nemálo zaskočený. Těšilo mě, že by mě nenechal, ale... tohle se už někdy někomu stalo? 

„Už jsem ti říkal, že jsem měl různé svěřence..." povzdechl si ztrápeně. „S některýma to bylo mnohem těžší než s tebou, ale... odešli jen ti, kteří by se do astrálního světa stejně nikdy nedostali. Byli plní nenávisti, byli zatrpklí, sobečtí a... plní temnoty i po vlastní smrti. Nešlo jim pomoct a oni o to vlastně ani nestáli. Víš co, s tebou je to občas hodně těžké, jenže ty jsi čistý, plný lásky a prostě... prostě jsem moc šťastný, že jsi takový, jaký jsi. Ty jsi nezklamal, za to já ano." „Ty nikdy nezklameš!" vyhrkl jsem a myslel jsem to vážně. 

Chápal jsem, proč mě v tom už zase nechal... chápal jsem to až moc dobře. Nemohl bych se na něho zlobit! Znovu se usmál a něžně pohladil mou tvář. Já jsem se snažil vstřebat, co mi právě řekl. Někteří odešli s démonem? O tom mi můj anděl nikdy nic neřekl! „Kam teda šli?" vydechl jsem zaraženě. „A kdo... kdo vlastně je ten... ten..." „Dobře... tak popořádku." povzdechl si. Smutně se pousmál a já jsem napjatě čekal, co se dozvím. 

Věděl jsem, že to nebude nic pěkného.