Jung-Kook

Měl jsem pocit, jako kdyby na mě nevěřícně zíral, přestože jsem to neviděl. Byl jsem však odhodlaný, že necouvnu... z lásky k Tae-Hyungiemu udělám cokoli, i když to znamená, že ho už nejspíš nikdy neuvidím. Do mých očí se nahrnuly slzy lítosti, ale mé srdce se svíralo láskou k tygříkovi. Musí to tak být, pokud to mého miláčka ochrání před touhle zrůdou. Budu trpět po zbytek věčnosti, ale on bude jednou šťastný, doufal jsem v to. Jednou umře, odejde do astrálního světa a zapomene... Zapomene na mě obklopený láskou, klidem a svými blízkými. Musí to tak být! 

Démon mlčel a jen na mě „zíral". Nesnažil se mě znovu uchopit a jako by přemýšlel. Byl jsem pořád obklopený temnotou, ale najednou jí začala pronikat záře, jako když paprsky slunce prozáří temné mraky. „Běž od něho, Kakabieli!" ozval se přísný hlas mého anděla. „Táhni, slyšíš?" Nečekal jsem, že to zabere, ale temnota se začala opravdu pomalu ale jistě rozplývat. Démon se však ani nehnul. Uslzenýma očima jsem se podíval směrem, ze kterého šla ta záře a uviděl jsem Rahmiela v jeho pravé podobě. Zářil jako tisíc sluncí, mnohem víc než před tím, když jsem ho tak zahlédl poprvé. Vedle něho stál Jael, taky v pravé podobě. 

„Tak už táhni! Jung-Kookie není tvůj a ani nikdy nebude!" řekl znovu Rahmiel. Šel z něho opravdu strach, přestože jeho hlas byl nádherný a zněl překvapivě klidně. Já jsem se však nebál. S nadějí jsem se zadíval na svého anděla a mé srdce vzplanulo novou touhou se z téhle situace nějak dostat. Zadoufal jsem, že mi pomůžou a že přece jen budu moct dodržet své slovo. Zadoufal jsem, že pak pomůžou i Tae-Hyungiemu a že nedovolí, aby se k němu tento Kakabiel, nebo jak se ten zmetek jmenuje, přiblížil. 

Démon se pomalu otočil jeho směrem. „Myslíš, že ho ochráníš?" zaskřehotal pohrdavě. Nezdálo se, že by ho zjev andělů nějak zastrašil, ale přesto se už nepokoušel po mně chmatat a temnota dále slábla. „Myslíš, že nebude můj?" „Nebude tvůj!" přikývl rozhodně Rahmiel. „Ale víš, co ho ochrání líp než já? Jeho láska, kterou má v srdci! Jeho ochota obětovat se! Nemáš na něho žádný nárok, tak táhni... varuju tě!"

Démon o maličký krok couvl, ale zřejmě se nechystal až tak rychle se vzdát. Rozechvěle jsem čekal, co se bude dít dál. Udiveně jsem zamrkal, když oba andělé změnili svou podobu a oba se na mě zářivě usmáli. Pak vrhli zamračený pohled na démona, který se k mému nemalému údivu taky přeměnil. Temné vlasy mu padaly do stejně temných očí. Dalo by se říct, že je nečekaně pohledný, ale pořád temný a děsivý. Pořád z něho šel strach. Jen se ušklíbl a pak se podíval na mě. 

„Myslíš, že tohle je konec?" sykl a z jeho pohledu sršela nenávist, ale taky nejspíš zklamání. „Však ty jednou podlehneš temnotě." dodal a já jsem se zachvěl. Řekl to s takovou jistotou, že jsem téměř nepochyboval. Znamená to však, že mě pro zatím nechá být? Opravdu? Ještě jednou vrhl nenávistný pohled na oba anděly a pak významný na mě. Kolem něho se utvořily jiskry. „Vrátím se!" řekl pořád s tím samým výrazem... 

Díval se na mě a já jsem už zase brečel. Chvěl jsem se jako osika pod jeho pohledem, který jako by propaloval celou mou bytost. Pak zmizel, temnota se rozplynula a mé „tělo" kleslo bezvládně k zemi. 

Věřil jsem, že si pro mě znovu přijde.