Jung-Kook

Nam-Joonie, Jiminie i Hobi mi odpustili. Přestože jsem to neslyšel z jejich úst, cítil jsem, že mi odpustí i má rodina a všichni, kteří mě mají rádi. Cítil jsem, že to zvládnou a že časem se jejich bolest otupí. Byl to příjemný pocit. 

Byl jsem však hrozně naivní, když jsem si myslel, že už na tom bude Tae-Hyungie alespoň o maličko líp. Hned jak jsem se octl v jeho blízkosti, obklopila mě jeho bolest, snad ještě silnější než před tím a znovu mě srazila na kolena. Pořád byl v tom stejném pokoji a já jsem ho jen zděšeně sledoval. Začínal jsem se bát, že přichází o rozum. Plakal, nadával, vyčítal mi mou smrt a vyčítal ji taky sobě. Prosil, abych se vrátil a zase plakal, křičel a škubal si vlasy. 

Jeho bolest už zase rvala mé srdce na kusy. Lítost a bezmoc při pohledu do jeho šílenstvím poznamenané tváře nutila mé oči prolévat hořké slzy. Tak moc bych si přál, aby to už skončilo. Hrozně moc bych si přál, aby už miláček netrpěl. Nemohl jsem však nic dělat, jen se choulit na zemi, brečet a chvět se pod tíhou jeho utrpení i pod tíhou znovu vyvolaných výčitek. Co z toho, že mi všichni odpustili a že to zvládnou, když člověk mému srdci nejdražší nepřestává trpět? A trpí tak mou vinou! Je to jen má vina! 

Nechtěl jsem se tomu tak poddávat, ale nešlo to zastavit. Brečel jsem, vzlykal a už zase se kolem mě začala stahovat ta temnota. Netušil jsem kde je můj anděl, ani kde je Jael, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nakonec jsem to vzdal a nechal se temnotou zcela pohltit. Zavřel jsem oči a nechal temnotu proniknout i do mého srdce. Nezasloužím si odpuštění! Nezasloužím si odejít do astrálního světa! Zasloužím si zmizet v temnotě! Jakoby z dálky jsem slyšel Rahmielův hlas, který volal mé jméno. Taky Jaela jsem slyšel, ale téměř jsem je nevnímal. Až do "morku mých kostí" se zařízl zlověstný smích, který se ozval v mé blízkosti. Už jsem neslyšel Taeho pláč ani hlasy andělů. Něco mě uchopilo a zašeptalo do mého ucha. 

„Už tě nikdo nezachrání, Jung-Kookie!"