Jung-Kook

Už jsem věděl jistě, že ti dva to spolu zvládnou, ale i tak jsem chtěl ještě zůstat, zvlášť když jejich bolest už nebyla tak nesnesitelná a když ti dva byli tak sladcí... Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji a mnohem klidnější jsem sledoval, co se bude dít dál. Nikam jsem nespěchal. 

Hobi vlepil další něžný polibek do Jiminových vlasů a pak zlehka pohladil jeho rudé líčko. „Mimochodem... mé poprvé bylo taky úžasné!" řekl potichu. „Vážně?" špitl Jimin a schoval svou tvář do ohbí Hobiho krku. „Vážně!" přikývl Hobi rozhodně. „A nejen proto, že tě miluju. Jsi prostě úžasný, víš?" „Nevím..." vydechl Jimin do jeho kůže. „Tak teď už to víš!" pousmál se Hobi, odtáhl se a zlehka si za bradu pozvedl Jiminou tvář, aby mohl vidět do jeho očí. Ten jeho pohled opětoval, zatím co si už zase kousal svůj spodní ret. Z jeho tváře nemizel jahůdkový odstín. 

„Vážně, bylo to moc krásné, i když jsem byl dost opilý. Moc rád si to někdy zopakuju." pokračoval Ho-Seok. „Nebudu však na tebe nijak tlačit, dám ti čas, tak jak jsem slíbil. Chci ale, abys věděl, že když žádné opakování nebude, že se nebudu na tebe zlobit. A taky chci, abys věděl, že není tvá povinnost se do mě zamilovat. Nemusíš mít pocit, že... že jsi teď nějak vázaný nebo tak něco, ano?" Jimin jen nepatrně přikývl. „Nechci ti ublížit." řekl potichu, zatím co stále opětoval kamarádův pohled. „To bude dobré, neboj." usmál se Hobi. „Už se tím netrap, ano? Necháme tomu volný průběh... nějak to dopadne. Ale opravdu... budu tady pro tebe tak jako vždycky, tak se neboj, že mě ztratíš. Ty přece nemůžeš za to, že tě miluju ani za to, že jsem to na tebe tak vybalil. Já respektuji tvé city k Jung-Kookiemu..." 

„Dobře..." přikývl znovu Jimin a maličko smutně se pousmál. „Jen abys věděl, ten úžasný jsi tady ty, Hobi!" „Nebudeme se teď hádat, že?" pousmál se Ho-Seok, ale pak zvážněl. „Takže dobré?" ujišťoval se. „Myslím že ano... děkuji." špitl Jimin. „Jsi vážně úžasný!" Hobi se znovu usmál a rozcuchal jeho už tak střapaté vlasy. „Ne vážně..." pousmál se Jimin, ale jeho oči se znovu začaly plnit slzami. „Jsi úžasný a měl bych ti to říkat častěji." Dal zlehka prst na Hobiho rty, aby ho tím umlčel, protože se zjevně zase chystal protestovat proti nařčení z úžasnosti. „Bez tebe bych totiž nedal už ten Kookieho útěk!" vysvětloval rozechvěle můj nejlepší kamarád. Zarazil jsem se. Mluví o mně? Už zase? 

„Ty víš, jak moc jsem se o něho bál. Byl jsi pořád se mnou a uklidňovals mě, že je určitě v pořádku, což byl, pomineme-li tu jeho nemoc... ale celou tu dobu, než jsme ho potkali v tom parku, trnul jsem hrůzou, jestli už není mrtvý nebo jestli ho opravdu někde nevězní, jak pořád plašila jeho máma. Zbláznil bych se, kdybys nebyl vedle mě. A potom... když jsem zjistil, že je zamilovaný do toho Tae-Hyunga... chtěl jsem, aby byl šťastný, opravdu, moc jsem si přál, aby zažil lásku a štěstí, ale... ale taky mi to zlomilo srdce na několik kusů. Nikdy jsem od něho nic nečekal, i když jsem možná ve skrytu svého srdce doufal, ale... tohle mě prostě zaskočilo. Utekl a zamiloval se... Ach, Hobi... kdybys ty nebyl pořád se mnou, asi bych se sesypal. Vážně... nezvládl bych to bez tebe!" 

„Jiminie..." zašeptal jsem smutně. Tušil jsem, že se cítil takhle, ale slyšet to přímo z jeho úst bylo nejen dost nepříjemné, ale hlavně bolestivé. Jeho slova totiž vyvolávala nové výčitky mého pořád nezhojeného svědomí. Vážně jsem ho zradil a on se s tím pořád ještě nevyrovnal. Mé oči jako na povel zvlhly a chvíli na to už tekly slzy po mé tváři, zatím co Hobi mlčky hladil jeho vlasy a líčka. „Nepřeháněj." zašeptal dojatě. „To není přehánění." zakroutil hlavou Jimin. „Je to přesně tak, jak to cítím! Vážně... pomohl jsi mi hrozně moc v těch pro mě těžkých chvílích. A nepřestalo to být těžké... i když jsem věděl, že je Kookie šťastný... byl jsem taky šťastný, opravdu... jenže... zároveň to pořád bolelo, víš? Jen ty jsi mě dokázal přimět myslet na něco jiného, než je on. Jen ty jsi mě dokázal rozesmát a za to nikdy nepřestanu být vděčný, takže děkuji." 

„Já vážně nepotřebuji tvůj vděk, Jiminie!" řekl vážně Hobi. „Já..." „Já vím, ty chceš mou lásku." vyhrkl Jimin, ještě víc rudý. „Myslíš, že ji nemůžeš dostat? Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc jsem si jistý, že nikdo si ji nezaslouží víc než ty. Nechápej mě špatně!" dodal rychle, když se Hobi chystal zase něco říct. „Rozumem vím jen to, že jsi prostě moc úžasný kamarád, ale srdce mi říká, že tě vážně jednou dokážu milovat, nejen proto, že si to zasloužíš. Neumím to vysvětlit..." povzdechl si na konci svého proslovu. „Tak nic nevysvětluj..." vydechl Hobi maličko rozpačitě a znovu pohladil jeho tvář. „Vážně... nechme tomu volný průběh, ano? Budu nejšťastnější člověk na světě, pokud se někdy dočkám tvé lásky, ale v klidu, ano? Nebudeme to hrotit. Vážně, já počkám, Jiminie." 

Jmenovaný jen lehce přikývl a přes slzy se pousmál. „Jsi prostě až moc úžasný." zašeptal. „I teď..." popotáhl. „ i teď jsi se mnou a uklidňuješ mě. Byl jsi se mnou taky včera, když jsme museli jít do té hrozné márnice. Vidět ho tam bylo to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo!" vzlykl. „To je přece jasné, že jsem byl s tebou. Kde jinde bych měl být?" povzdechl si smutně Hobi. „Nebýt tebe, asi bych skočil pod vlak!" pokračoval dramaticky Jimin, jako kdyby jeho otázku neslyšel. 

„Tak hrozně moc mě bolí Jung- Kookieho smrt. Tak moc to bolí, Hobi!" Znovu se přitiskl k Ho-Seokovi a usedavě se rozplakal. „Myslíš, že někdy dokážeš Kookiemu opravdu odpustit?" zeptal se opatrně kamarád. „Odpustit?" popotáhl Jimin po chvíli, když se maličko uklidnil. „Možná... možná to tak včera nevypadalo, než jsme se tak opili, ale... ale ano, myslím, že jsem mu už dokonce odpustil. Ano, odpustil jsem mu. Odpustil jsem mu, že utekl i to, že nám lhal. Jen nevím, jak zvládnu, že... že už není..." 

„Ale já jsem, Jiminie." zašeptal jsem smutně. „Pořád jsem, jen ne tak jako dřív..." Znovu na mě dolehla jeho bolest, ale taky pohled na jeho pláč moc bolel. Ale... počkat. Vážně právě řekl, že mi odpustil? Vážně? Přes slzy jsem se musel pousmát. I přes bolest jsem pocítil střípek štěstí. Jimin mi vážně odpustil, cítil jsem to a věřil jsem jeho slovům. 

„To je dobře, Jiminie." zašeptal Hobi do jeho ucha. „Ano je..."přikývl Jimin pořád přitisklý k jeho krku. „Ale ... já mluvím jen o sobě, jenže co ty? Jak... jak se cítíš ty? Už jsi Kookiemu odpustil?" „Já?" vydechl Hobi. „Taky jsem mu už odpustil." řekl bez zaváhání a do mých očí vyhrkly nové slzy dojetí. Slova o odpuštění jich obou mě moc hřála u srdce, ale zároveň nutila mé slzné kanálky produkovat nové slzy, které se hned draly ven. „Oba jste úžasní!" vydechl jsem láskyplně. „Jste nejlepší! Nemohl bych si přát lepší kamarády!" Mělo to jen tu vadu, že mě bohužel neslyšeli. 

„No... a jak se cítím?" Rozechvěle si prohrábl vlasy rukou, kterou k sobě netiskl Jiminieho a pak se maličko pousmál. „No... taky mě jeho smrt hrozně vzala. Bolí to a cítím se skoro stejně jako ty, jen... jen se té bolesti tak nepoddávám... protože ty jsi se mnou, zlatíčko. Pomáháš mi!" „Hmmm..." Jimin zvedl hlavu a podíval se do jeho očí. „Hlavně když pořád brečím, že?" „Bylo by divné, kdybys neplakal." podotkl Hobi a něžně setřel jeho slzy. „Plakej, uleví se ti." „Můžu znovu říct, že jsi úžasný?" vzlykl Jimin. „Když ti to udělá radost..." pousmál se můj sluníčkový kamarád, kterému se už taky třpytily slzy v očích. „Tak to klidně řekni." „Jsi úžasný!" „Ty taky!" znovu se pousmál Hobi. Přitáhl si pak mého nejlepšího kamaráda zpátky do své náruče a políbil ho do vlasů. „Miluju tě!" zašeptal. Jimin se maličko pousmál a víc se k němu přitiskl. „Já tě zase mám hrozně moc rád!" 

Taky jsem se pousmál a setřel slzy ze své tváře. Dostal jsem odpuštění! „Neříkal jsem ti to?" ozval se hlas mého anděla a já jsem se bez varování vrhl do jeho náruče. „Ty jsi taky úžasný!" řekl jsem láskyplně a Rahmiel si mě k sobě víc přivinul. Brečel jsem úlevou, ale taky dojetím, zatím co mě on k sobě tiskl. Jeho dlaň něžně hladila má záda a jeho rty se ještě něžněji přitiskly do mých vlasů. Snažil jsem se uklidnit a nebrečet, ale šlo to pomalu. 

Nakonec jsem se přece jen uklidnil a Rahmiel poodstoupil, aby se na mě mohl krásně usmát. Naše pohledy se střetly a já se zase utopil v té nebeské modři. Měl bych už jít, cítil jsem to. Měl bych konečně odejít na to klidné místo, srovnat se a pak odejít pryč z tohoto světa. Jenže... mé srdce se znovu bolestně sevřelo, když se mi vybavila Taeho sladká tvář a nové slzy už zase smáčely mé líce. Jak se zrovna teď cítí můj miláček? Kde právě teď je? Takže ne... nemůžu se někde srovnávat. 

Než tam odejdu, musím zjistit, co provádí můj milovaný tygřík!