Jung-Kook

Hobi už byl u dveří, když Jimin zvedl hlavu a zadíval se na kamarádova záda. „Hobi?!" vydechl a jmenovaný se zastavil. „Copak, Jiminie?" špitl, ale neotočil se. „Já ti chci ještě něco říct, tak neodcházej, prosím." „Co chceš říct?" zajímal se Ho-Seok. Jeho hlas zněl rozechvěle, jako kdyby zadržoval pláč a já jsem měl taky co dělat abych se nerozbrečel. Po mé tváři i tak steklo pár neposedných slz. „Pojď se posadit zpátky, ano?" poprosil Jimin a Hobi se maličko neochotně otočil, aby poslechl kamarádovu prosbu. Oči však měl plné slz, které se mu nepodařilo skrýt přede mnou ani před mým nejlepším kamarádem. „Co chceš ještě říct?" zeptal se Hobi potichu a já jsem bez dechu čekal, co mu na to Jimin odpoví. „Víš..." začal nervózně, zatím co okusoval svůj spodní ret. Smutně se podíval do Hobiho očí, ale pak pohled odvrátil. „Chtěl jsem... no..." Najednou jako by nevěděl co říct. 

„Já..." vzlykl a jeho oči se začaly plnit slzami. „Přišel jsem o Jung-Kookieho jako o možného přítele i jako o kamaráda, protože... protože umřel..." soukal ze sebe bolestně a po mé tváři taky začaly stékat slzy lítosti. „Nechci přijít taky o tebe, Hobi!" „Já vím..." vydechl Ho-Seok. „O Kookieho jsem přišel i já a moc to bolí, ale... ale o mě nikdy nepřijdeš, Jiminie!" Přitáhl si již plačícího Jimina k sobě. Pevně ho objal. „Slibuji, že o mě nepřijdeš!" Jimin přitiskl svou tvář k jeho krku a dál plakal. „Slibuješ?" vzlykl. „Slibuji!" přikývl Hobi a něžně pohladil jeho vlasy. „Jen... o té včerejší noci vážně nemusíme mluvit." dodal skoro šeptem. „Hmmm..." popotáhl můj nejlepší kamarád. 

„Ale... ale já chci..." vydechl do jeho kůže. Trvalo však dlouho, než se uklidnil natolik, aby mohl něco říct. Taky Hobi plakal, o mě ani nemluvě... „Víš..." špitl Jimin a protřel si své uslzené oči. Maličko se odtáhl a znovu se zadíval na podlahu. Umíral jsem napětím, zatím co Hobi mlčky vyčkával. Obdivoval jsem jeho trpělivost, ale na druhou stranu jsem chápal, že nechce na Jiminieho tlačit. „Asi je to divné, že?" promluvil konečně Jimin. „Věděl jsem, že Kookie miluje Tae-Hyunga... věděl jsem, že nikdy nebude můj, ale... ale přesto jsem neměl potřebu se vyspat s někým jiným."

„Co tím chceš říct?" špitl nechápavě Hobi. „A ne... není to divné. Já tě moc dobře chápu." dodal smutně. „Taky mám někoho, po kom toužím už hrozně dlouhou dobu, víš? Taky jsem své poprvé chtěl s ním!" zadíval se do Jiminovy tváře a já jsem znovu zalapal po dechu. Takže Hobi byl taky panic? Chtěl své poprvé s Jiminem? Jenže určitě ne takhle... Bylo mi to moc líto. Pitomý chlast! Ještě že to takhle nedopadlo mezi mnou a Nam-Joonem... Já jsem si své poprvé uchoval pro svou životní lásku. Já jsem své poprvé měl s Tae-Hyungiem! Jenže oni dva... proč se to muselo tak zamotat? Jimin se smutně podíval do Hobiho očí. „Vážně?" popotáhl. „My jsme teda případ... vážně mě to moc mrzí!" 

„Nemusí..." vydechl bolestně Hobi. Raději sklonil hlavu, aby nemusel čelit Jiminovu zkoumavému pohledu. „Hmmm..." povzdechl si Jimin. „Dobře... já... chtěl jsem ti totiž říct, že... že i když jsem neměl potřebu se s někým vyspat, tak... tak..." Zhluboka se nadechl a pak vydechl. „když už se to stalo mezi náma, asi toho nelituju..." „Co?" podivil se Hobi a znovu se odvážil čelit Jiminovu pohledu. „Ale já jsem myslel..." „Jistě, nechtěl jsem to takhle!" vyhrkl Jimin znovu celý rudý. „Ale když už se to stalo... jsem rád, že to bylo zrovna s tebou... dává to smysl?" „Já... já nevím..." vydechl zaskočeně Ho-Seok. „Podle toho... podle toho, jak to myslíš?" „Prostě to myslím tak, že... že... chtěl bych své poprvé jinak než v opilosti, ale... když už to muselo být, a když to nemohl a nemůže být Jung-Kookie... tak... nechtěl bych, aby to byl někdo jiný než ty..." 

Zdálo se, že Hobi pořád nechápe. Nebo nechtěl slyšet, že je jen něco jako náhrada za mě? Z jeho tváře jsem nedokázal vyčíst, co se mu právě honí hlavou. „To znělo hrozně, že?" špitl Jimin. „Ale chápej... já pořád miluju Jung-Kookieho... jenže... tebe mám hrozně moc rád, Hobi! Vážně... moc mi na tobě záleží! Nikdy by mě sice nenapadlo, že se mezi námi dvěma stane něco takového, ale... ale když už se to stalo, tak... tak nelituju toho, že to bylo zrovna s tebou. Lituju jen toho, že jsem byl na sračky... prostě jsem to chtěl jinak." Hobiho oči se rozšířily a nové slzy si razily cestu ven. Pořád však mlčel. „Nebo... nebo ty toho snad lituješ?" špitl znovu Jimin. „Já?" kuňkl konečně Hobi, který zřejmě ztratil kontrolu nad svým hlasem. „Jistě... ty sis taky šetřil své panictví pro někoho jiného... jistě, to chápu..." povzdechl si, když zřejmě úplně špatně pochopil Hobiho myšlenkové pochody. 

„Hmmm..." vydechl Hobi. „Odpovím ti, ale... nejdřív mi řekni... jaké to se mnou vlastně bylo?" Jimin vykulil oči, zjevně zaskočený Hobiho otázkou. Ani já jsem nečekal, že se zeptá takhle napřímo a moc jsem chápal Jiminovy rozpaky. „No..." zavrtěl sebou Jimin, dost nesvůj. „Proč se mě na to ptáš?" „Protože mě to zajímá." odpověděl Hobi rádoby klidně. „Protože jsi říkal, že toho nelituješ a ještě před tím jsi naznačil, že by se mělo rozebírat tvé poprvé... tak... tak to rozeberme... líbilo se ti to?" „Ach..." Jiminovy oči se ještě víc rozšířily a jeho tvář nabrala ještě rudější odstín. Přezrálá jahoda se vrátila. Nevědomky si začal okusovat svůj spodní ret, jak to dělává vždycky, když je nervózní. 

Neměl se však k žádné odpovědi. „To je tak těžké odpovědět?" povzdechl si Hobi. „Ne... jen... je to trapné o tom tak mluvit." „Ale dělat to trapné nebylo?" rýpl si Hobi. „Ty jsi fakt příšerný, Ho-Seoku!" vyhrkl Jimin. „Ale fajn, když to potřebuješ tak nutně vědět, tak... bylo to... bylo to krásné!" „Opravdu?" Tentokrát se Hobiho oči rozšířily a taky jeho tvář začala nabírat rajčátkový odstín. „Opravdu!" přikývl Jimin. „Vlastně... kdyby se to stalo jinak, bylo by to nejúžasnější poprvé, v které bych mohl doufat." „Ne... nekecáš?" Hobi měl zřejmě problém tomu uvěřit, ale já jsem div neskákal radostí.

Nebylo to sice žádné vyznání lásky, ale... i tak mi to připadalo pěkné. Bylo by smutné a taky dost trapné, kdyby bylo Jiminovo poprvé nějaké fiasko. „Byl jsi prostě úžasný!" dodal stejně rudý Jimin. „I když... ty... ty asi lituješ, co?" „Ne, já rozhodně nelituju!" vyhrkl Hobi. „Teda... ne že bych to nechtěl jinak... Taky se mi nelíbí, že jsme se opili a že se to stalo takhle, ale... ale, Jiminie... já... já jsem to své poprvé vždycky chtěl jen s tebou!" „Co... cože?" Jiminovy oči se ještě víc rozšířily, když Hobi vzal jeho bradu do svých dlaní a zadíval se do jeho očí. „Já... já tě totiž už moc dlouho miluju, víš?" zašeptal a pak zlehka přitiskl své rty na ty Jiminovy. Jen zlehka a krátce, jako kdyby byly jeho rty křídla motýla. Hned se odtáhl, ale dál se díval do očí svého protějšku. 

Ten sotva dýchal. „Ty... ty mě miluješ?" vydechl zaskočeně. „Ano, já tě miluju!" přikývl Hobi, zatím co se snažil utopit se v Jiminových očích. Já jsem sotva dýchal... Opravdu se Hobi právě vyznal ze svých citů? Co na to můj nejlepší kamarád asi řekne? Zjevně nelituje jejich soulože, ale... není tohle už moc? Jak to přijme? „Vím, že pořád miluješ Jung-Kookieho..." špitl Hobi smířeně, jako kdyby to byla odpověď na všechno. „Miluju..." přiznal Jimin. „Jenže... i kdyby neumřel, neměl bych u něho žádnou šanci..." „A to znamená?" „To znamená, že..." Jimin se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Že prostě musím jít dál..." „A to znamená?" Jimin nervózně zvlhčil své rty. „To znamená, že to jednou musí přejít, že... že jednou chci milovat někoho jiného než je on." vysvětlil nejistě. „Dobře..." pokýval maličko smutně hlavou Hobi. „A co to znamená pro mě?" 

„Pro tebe?" Jimin sklonil hlavu a znovu začal okusovat svůj spodní ret, zatím co na něho Hobi mlčky civěl. Celý se chvěl. „Nevím..." pokrčil rameny Jimin po chvíli napjatého ticha. „Jen... jen... asi si nedokážu představit nikoho lepšího, koho bych mohl milovat..." „Nikoho lepšího než je Jung-Kookie?" pochopil Hobi. „To taky..." přikývl Jimin. „Miluju ho strašně dlouho, víš? Bude to trvat dlouho, než své city k němu zasunu někam hluboko do svého srdce, ale..." Zarazil se a popotáhl. „Ale... až se to stane, tak... nedokážu si představit, že bych měl milovat někoho lepšího než..." „Než koho?" „Než tebe, Hobi!" Jimin zvedl hlavu a zadíval se do kamarádových očí. „Neříkám to jen proto, že to včera bylo tak úžasné!" vyhrkl, když zaznamenal Hobiho nevěřícný výraz. 

„Prostě... prostě to tak cítím. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel... nenapadlo by mě, že my dva spolu... že by to šlo, ale přemýšlel jsem už v té sprše a došlo mi, že jsi prostě... že jsi stejně úžasný jako Jung-Kookie, ale... nevěděl jsem, jak to cítíš ty. A taky... taky jsem si to nechtěl připustit, ale... ty mě miluješ..." vydechl Jimin, celý rozkošně jahůdkový. „Chci říct, že si můžeme někdy v budoucnu zopakovat to, co se stalo včera... bez alkoholu... až... až přebolí Kookieho smrt a..." „Až ho přestaneš milovat." přikývl chápavě Hobi. „Nikdy ho nepřestanu milovat!" řekl smutně Jimin. „Ale... ale to neznamená, že nemůžu milovat i tebe. Já..." 

„Už mlč!" vyhrkl Hobi a Jimin zalapal po dechu. Nestačil však říct nic dalšího a Hobi znovu přitiskl své rty na ty jeho. Tentokrát však mnohem naléhavěji. „Dáš mi čas, že?" špitl Jimin, když se Hobi znovu odtáhl. „Kolik budeš chtít, Jiminie!" přikývl tázaný a v jeho očích se zaleskly slzy, nejspíš dojetí. „Čekám už tak dlouho..." dodal něžně. „Budu čekat dál... tak dlouho, jak bude třeba. Klidně celý život, Jiminie!" „Děkuji." zašeptal můj nejlepší kamarád a s povzdechem se přitulil k Ho-Seokovi. „Jsem rád, že tě mám!" Hobi vlepil polibek do jeho vlásků. „A já jsem rád, že mám tebe. Spolu to zvládneme... spolu překonáme Jung-Kookieho smrt, ano?" „Do... dobře..." vydechl Jimin a víc se k němu přivinul. Já jsem znovu umíral dojetím, ale taky štěstím. 

Spolu zvládnou všechno, věřil jsem tomu.