Jung-Kook

Jimin pořád seděl s rukama v dlaních. Netušil jsem, jestli přemýšlí o tom, co se stalo mezi ním a Ho-Seokem a nebo ho prostě jen moc bolí hlava. Podle jeho výrazu to však vypadalo spíš na tu druhou možnost, což mě docela mrzelo. Vážně jsem nechtěl aby Hobimu jakkoli ublížil. Měl by si to nějak srovnat v hlavě, měl by vědět, co bude dál. Hobi přišel po chvíli i s hrnkem čaje. Něžně pohladil Jiminovo rameno a ten zvedl hlavu a podíval se do jeho tváře. „Tady máš ten čaj." řekl Ho-Seok potichu a zrovna mu předal i nějakou pilulku, zřejmě tu od bolesti. „Díky." vydechl Jimin. Vypadal v tu chvíli, jako kdyby ho přejel kombajn. Vděčně zapil prášek a pak si unaveně povzdechl. 

„Půjdu se osprchovat a potom si promluvíme... souhlasíš?" Hobi jen maličko přikývl. „Podáš mi ten ručník, prosím?" poprosil Jimin a když se tak stalo, schoval své intimní partie, než se pomalu vykulil z postele. Najednou jako kdyby se hrozně moc styděl za svou nahotu. Už se na Hobiho nepodíval, jen co nejrychleji zmizel z pokoje. Ten si jen povzdechl a posadil se na postel. On pro změnu vypadal, jako kdyby jeho slunce překryl temný mrak. Už zbývalo jen, aby začalo pršet a Hobi si opravdu setřel malou slzičku, která skanula po jeho tváři. Působil dojmem poraženého. Nejspíš si od jejich rozhovoru nesliboval nic dobrého. Stejně jako Jimin předtím i on složil s povzdechem hlavu do dlaní. „Nebuď tam dlouho..." zašeptal si pro sebe. 

Netrpělivě jsem přecházel po pokoji a nemohl se dočkat až se Jiminie vrátí. Nejraději bych ho šel zkontrolovat, protože si dával dost na čas. Vůbec nespěchal. Hobi byl trpělivý, ale já jsem málem znovu umřel napětím. Jak tohle asi dopadne? Nevím, jak dlouhá doba uplynula, než se můj nejlepší kamarád konečně vrátil, ale já jsem stihl ujít maraton po jeho pokoji a okousat si ret napětím, zatím co se můj druhý kamarád utápěl ve svých myšlenkách. Jimin byl už oblečený v teplácích a tričku. Nesl nějaký tácek, který odložil na noční stolek. „Promiň, že mi to tak trvalo..." vydechl. „Ale... myslel jsem, že budeš mít hlad, tak jsem nachystal nějaké jídlo. Jen cereálie, když je ti špatně..." Zněl hrozně rozpačitě. Od teď to mezi nima bude vážně takhle divné? 

Také Hobi se na něho podíval stylem „co to děláš, Jimine?", ale jen pokroutil hlavou. „Jsi moc milý, ale... nemám chuť na jídlo." Podíval se na tácek, na Jimina a pak poklepal na postel vedle sebe. „Chci si nejdřív promluvit." dodal. „Fajn..." vydechl Jimin a opatrně se posadil na postel vedle kamaráda, jen o kousek dál, než dotyčný naznačil. Oba však dál mlčeli a já jsem měl chuť na ně zařvat, ať už teda mluví. Proč sakra mlčí? „Pamatuješ si teda, co se stalo?" ozval se potichu Hobi a Jimin přikývl, pořád však mlčel. Zajímavé, když zrovna on říkal, že si po sprše promluví. Miluju ho, ale teď bych s ním nejraději zatřásl. „Nic víc mi k tomu neřekneš?" „Co mám říct?" zamračil se Jimin. „Mám ti říct, že to bylo úžasné a krásné? Že... že jsem ještě nic podobného nezažil?" Jeho tvář nabrala rudý odstín a on zíral na podlahu, jako kdyby se neodvážil podívat na kluka vedle sebe. 

„Ach..." vydechl zaskočeně Hobi. „No... tohle říkat nemusíš, zvlášť pokud to není pravda..." dodal po chvíli trapného ticha. „Já jsem ale nechtěl rozebírat..." „Nechtěl?" Jimin mu maličko neurvale skočil do řeči. V jeho hlase zněla nejen nervozita a rozpaky, ale ještě něco těžko definovatelného. „Myslíš, že se nehodí rozebírat mé poprvé?" „Tvé poprvé?" vykulil oči Hobi, stejně jako já. „No tak, nedělej se!" zamračil se Jimin. „Neříkej, že nevíš, že jsem ještě nikdy s nikým nespal." „Já... já..." začal koktat tázaný, ale Jimin ho nenechal domluvit. „To je fuk, měl bys to vědět, ale pokud ne, tak... tak jsem vážně až do včerejška s nikým nespal! Já... já... chtěl jsem své poprvé s Jung-Kookiem..." dodal skoro šeptem, ale slyšel ho Hobi a já taky. Docela dost mě to zaskočilo. Vážně si šetřil své panictví pro mě? I když pak věděl, že miluju někoho jiného?

Byl jsem rád, že už nepotřebuju dýchat, protože mi to sdělení vyrazilo dech. Bohužel Hobi pořád dýchat potřeboval. Trhavě se pokusil o nádech a pak i o výdech. „To... to mě mrzí..." špitl zoufale. „Neměl jsem to dopustit. Moc se omlouvám!" „Ne..." řekl Jimin stejně potichu. „Není to tvá chyba... to já! Neměl jsem tak moc pít a neměl jsem ani nutit tebe... je to má vina... můžu si za to sám!" Docela dost mě mrzel vývin jejich konverzace. Zatím se zdálo, že jen litují své soulože... že nemají v plánu řešit, co z toho bude dál. Možná taky dobře... třeba by se jen unáhlili... třeba by jen pohřbili své přátelství a to bych rozhodně nechtěl. „Víš co?" řekl po chvíli dalšího trapného ticha Hobi. „Je to pro tebe až moc bolestné, tak... tak budeme dělat, jako kdyby se to nestalo, ano? Já... já už raději půjdu. Už o tom nemusíme mluvit..." Setřel další slzu a chystal se vstát. „Nechoď!", zašeptal jsem zkroušeně a moc jsem doufal, že ho Jimin zastaví. 

On však pořád mlčel.