Jung-Kook

Nechtěl jsem být svědkem soulože svých kamarádů, jenže jsem byl příliš rozrušený na to, abych se dokázal přenést pryč. Ne že by mi až tak moc vadilo, že to spolu dělají, ale opravdu hodně mě to zaskočilo, ještě víc než ten jejich první polibek a opravdu jsem nemusel být u toho. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna oni dva se spolu vyspí. Myslel jsem, že se jenom opijí a pak usnou. Dělají to proto, že jsou opilí? Nebo k sobě opravdu něco cítí? Co bude potom?

Choulil jsem se v koutě a snažil se nevnímat Jiminovy vzrušené steny a Hobiho tiché vzdechy, jenže to šlo docela těžce, protože obzvlášť můj nejlepší kamarád jakoby ztratil všechny zábrany. Vůbec se nekrotil ve svých projevech. Jistě tím lahodil Hobiho uším, mě tím však dost týral. Nic proti němu, ale bez tohoto bych se fakt obešel! Zadoufal jsem, že jsem taky nezněl tak příšerně, když tygřík působil rozkoš mému tělu. Nebo zněl? Raději jsem o tom nechtěl přemýšlet... možná že zněl... i když... Tae si nikdy nestěžoval. 

Snažil jsem se vypnout, nemyslet a neslyšet. Už jsem se jejich směrem vůbec nepodíval, jen jsem doufal, že to brzy skončí. Bylo to sice mnohem snesitelnější než Jiminova bolest, ale i tak... Naštěstí to opravdu nemělo až tak dlouhé trvání... nebo to možná byla celá věčnost, těžko říct, ale ulevilo se mi, když jsem zaznamenal, že v pokoji zavládlo ticho a klid. Nějakou chvíli mi však trvalo, než jsem se odvážil postavit se, abych se ujistil, že kamarádi ještě žijí. Musel jsem se něžně, ale současně rozpačitě pousmát, když jsem je pak viděl na posteli. Oba pořád nazí, spali tvrdě jako nemluvňata, přitulení jeden k druhému. Nebo spíš, zapletení jeden do druhého. Vypadali opravdu moc roztomile. 

Přesto jsem se raději odvrátil, abych si jako úchyl neprohlížel jejich nahá těla. Litoval jsem, že je nemůžu přikrýt. Co když nastydnou? Ještě že Hobi zavřel to okno. Říkal jsem si, že bych už měl nejspíš jít, jenže jsem zatím nedokázal přemýšlet nad tím, kam bych se vlastně měl přemístit. Vlastně jsem chtěl ještě zůstat. Byl jsem totiž až moc zvědavý, jakou bude mít tenhle nečekaný zážitek dohru. Budou Jimin s Ho-Seokem od teď pár? Vážně bych neměl nic proti! Co jiného než láska dokáže zahnat smutek a bolest z jejich srdcí? Moc bych jim to přál. Byli by opravdu krásný pár! Proto jsem se rozhodl, že opravdu počkám, až se ti dva sexuální šílenci probudí... zatím zůstanu. 

Přišlo mi to jako celá věčnost, během které jsem se motal po pokoji a snažil se nemyslet na svého miláčka, protože se mi opravdu moc stýskalo a musel bych zase brečet, když se jeden z nich konečně probudil. Byl to Ho-Seok. Opatrně se uvolnil z Jiminova objetí, protáhl se, zívl a až pak jako by mu došlo, co se stalo. Překvapeně vykulil oči a zadíval se na ještě spícího Jiminieho. „My... my jsme spolu vážně spali?" vydechl zaraženě a rozechvěle si dlaní přejel po spodním rtu. „To... to nebyl jen sen? Sakra, to se nemělo stát!" promnul si oči a znovu se zaraženě zadíval na spícího Jimina. Já jsem se stejně zaraženě podíval na Ho-Seoka. Takže to bylo vážně jen díky alkoholu? V tom případě bych nechtěl být v jeho kůži. Jak se asi bude cítit Jimin až se probudí? 

Tohle zjištění mě docela dost rozhodilo. Bez dechu jsem pak sledoval, co se bude dít dál. Už jsem nevnímal jejich nahotu, sledoval jsem jen kamarádovu tvář. Co se mu asi honí hlavou? Tvářil se totiž pořád hodně šokovaně. Hobi nervózně prohrábl své vlasy a pomalu vstal z postele. Jimin se hned schoulil do klubíčka, protože mu zřejmě chyběla Hobiho blízkost. Ten ještě jednou zvláštním pohledem sjel kamarádovo tělo a pak ho s malým povzdechem přikryl peřinou. 

Zlehka odhrnul prameny vlasů, které padaly chlapci do čela, něžně pohladil jeho tvář a znovu si povzdechl. „Nemělo se to stát, protože ty ani maličko netušíš, co k tobě cítím, Jiminie..." špitl Hobi, sklonil se a věnoval spícímu chlapci láskyplný polibek na rty. Ten jen zavrněl, ale klidně spal dál. „Nebudu se však na tebe zlobit, když si naši noc nebudeš pamatovat, ani za to, že necítíš to stejné co já... Miluju tě, Jimine!" Smutně se pousmál a pak odešel, zřejmě do sprchy. Ještě víc jsem vykulil oči. Takže Hobi Jimina opravdu miluje?

Vážně jsem si nikdy ničeho nevšiml! Útěchou mi bylo, že ani Hobi netušil, že Jiminie miluje mě, ale i tak... opravdu jsem byl tak slepý? Těšilo by mě, že alespoň z jeho strany v tom byla i láska, nejen opilost, kdyby Jimin... jak to má doopravdy Jimin? Už jsem si nebyl vůbec ničím jistý. Netušil jsem, co cítí můj nejlepší kamarád a to mě znepokojovalo. Měl bych to přece vědět, ne? Tušil jsem, že něco cítí ke mně a pak se to potvrdilo. Co ale cítí k Ho-Seokovi? Nemohl jsem se dočkat, až se probudí. Doufal jsem... moc jsem doufal, že nezlomí mému sluníčkovému kamarádovi srdce. 

Doufal jsem, že budou šťastní.