Jung-Kook

Potom už jsme mlčeli a já jsem vnímal jen andělovu kouzelnou blízkost, která snad prostupovala celou mou bytostí. Opravdu jsem naprosto zmizel v jeho záři. Konečně jsem se začal uklidňovat a taky bolest začala odeznívat. Uplynula snad celá věčnost, než jsem od něho zase o krok poodstoupil, přestože mi to připadalo jako okamžik. Cítil jsem se však mnohem líp. Nevěděl jsem, jestli si dokážu odpustit, ale rozhodl jsem se, že se o to alespoň pokusím. Znovu jsem se zadíval do jeho znepokojivě andělské „tváře" a pak mě napadlo, že vlastně ani nevím, jaké má jméno. V tu chvíli jsem pustil z hlavy mou vinu i miláčka Tae-Hyungieho. 

„Můžeš mi říkat Rahmiel." řekl a v jeho hlase už zase zazněl smích. „Jak... jak víš...?" vydechl jsem užasle a on se doopravdy zasmál. Jeho smích připomínal zurčení řeky, šumění listů ve vánku a zpěv ptáků. Byl opravdu magický! „Umím číst myšlenky, Kookie." odpověděl. „Jsem anděl, pamatuješ? A ano, můžu mít i jinou podobu." dodal, když jsem znovu otevřel ústa, abych se zeptal právě na to, na co jsem zrovna dostal odpověď. „Tak zavři oči!" poručil mi s mírně škádlivým tónem a já jsem ho s rozechvělým výdechem poslechl. Nějak jsem tušil, že až oči znovu otevřu, anděl jako zářivá bytost bude pryč. Nemohl jsem se dočkat a téměř jsem se chvěl napětím. Jak asi bude vypadat? 

I přes zavřené oči jsem vnímal jeho zář a udivilo mě, když pořád nemizela. „Už můžeš oči otevřít!" řekl anděl klidně a já jsem pomalu oči otevřel, abych je pak mohl vykulit v ještě větším údivu. Byl moc nádherný! Konečně měl tvář a ta vypadala jako lidská, ale s tak něžnými a dokonalými rysy, jaké snad nemůže mít žádný člověk. Na jeho zádech se rozprostírala zářivě bílá křídla, majestátní a jak jinak než nádherná. Navíc kolem něho stále setrvávala záře, která připomínala měsíc při úplňku. Tenhle pocit ještě víc umocňovaly jeho delší, sněhově bílé vlasy. Temný oděv zase připomínal noc. 

Vykuleně jsem si prohlížel celou jeho štíhlou postavu, křídla, vlasy, tvář až jsem se nakonec zadíval do jeho nebesky modrých očí. V tom okamžiku do mých vlastních očí vyhrkly slzy, když jsem v těch jeho uviděl něhu, lásku, ale taky lítost. „Takhle většinou vypadáme v představách lidí..." řekl potichu. „Jsem míň znepokojující než v mé pravé podobě?" zeptal se, přestože mou odpověď vlastně ani nepotřeboval.

I jeho hlas najednou zněl víc lidsky, přestože pořád jemně a něžně. A když se na jeho sladkých rtech objevil úsměv, zapomněl jsem dýchat. Jediné štěstí, že jsem už dýchání opravdu k ničemu nepotřeboval. Nepřestával jsem okouzleně zírat a on se pořád sladce usmíval. Pak mi ale došlo, že už v pokoji nevnímám Taeho přítomnost. 

Tygřík někam odešel.