Jung-Kook

Blízkost mého anděla zahnala sice temnotu, ale výčitky bohužel ne. Toužil jsem po tom, aby Rahmiel něco řekl, jenže on mlčel. Konejšivě mě hladil po zádech, což sice bylo moc příjemné, ale mé srdce to uklidnit nedokázalo. „Uklidni se, Kookie." promluvil konečně a já jsem se k němu přitulil ještě víc. Mé srdce přetékalo vděkem za lásku a útěchu, kterou mi můj anděl dává a pociťovalo stejnou lásku k němu. Nevím, co bych si bez něho počal. Už dávno bych nebyl! „Z něho mluví jen bolest, tak se tomu tak nepoddávej, ano?" „Jenže... jenže tu bolest jsem způsobil já!" vydechl jsem bolestně mezi vzlyky. „Tak jak... jak se tomu nemám poddávat?" „Ano, způsobil..." povzdechl si, ale v jeho tónu nezazněla žádná výčitka. To mě donutilo zvednout hlavu a zadívat se do nádherné modři jeho očí. 

Už jsem nebrečel, i když jsem měl pořád oči plné slz. „Jenže za tou bolestí se pořád skrývá láska." pokračoval něžně, zatím co mě úplně zajal ve svém pohledu. „Tak se uklidni a počkej, až z něho promluví i ona!" Pořád jsem nějak nechápal. „Vydrž, ano?" pousmál se a pak se odtáhl. „Nepoddávej se bolesti a prostě si počkej!" Pohladil mou tvář, ještě jednou se pousmál a pak prostě zmizel a s ním i jeho záře. Ještě jednou jsem vzlykl a pokusil se zhluboka nadechnout. Doufal jsem, že má můj anděl pravdu, přestože jsem docela pochyboval. Je přece jedno, jestli z Jimina mluví bolest, když má přece pravdu. Zradil jsem ho! Temnota však byla pryč a já jsem se trochu uklidnil. Rozhodl jsem se, že se už temnotě nikdy nepoddám a že budu čelit Jiminově bolesti, která zaslouženě bodala do mého srdce. 

Jimin pořád plakal a Hobi ho pořád držel kolem ramen, když jsem se znovu zadíval jejich směrem. „Hobi?" zvedl kamarád hlavu a podíval se na jmenovaného. „Nedáme si něco ostřejšího? Já... já už to asi nezvládnu!" „Chceš se opít?" vydechl Ho-Seok a Jimin jen přikývl, že ano. „Fajn..." souhlasil. „Něco přinesu." Vstal a vydal se ke dveřím. „V kuchyni je vodka i Soju!" zavolal za ním Jimin. „Dones to všechno!" Za chvíli jsem už jen udiveně civěl, jak do sebe můj nejlepší kamarád obrátil celou flaštičku Soju. Nemohl jsem si nevzpomenout na mé popíjení s Nam-Joonem, ale hned jsem tu myšlenku zahnal. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem viděl, jak se oba rozjeli. 

Za chvíli se v pokoji válely prázdné lahvičky a oni pili vodku přímo z flašky. Měl jsem taky chuť se opít, kéž by to šlo, jenže jsem bohužel neměl jak. Na druhou stranu ale, díky jejich přiopilosti, se stala Jiminova bolest najednou mnohem snesitelnější a ta Hobiho jakoby zmizela. Nemyslel jsem si, že je to tím, že by mě snad neměl rád. Věděl jsem, že je to jeho povahou, že je až moc sluníčkový na to, aby se poddával bolesti. Navíc alkohol tupí všechny hrany a taky rozvazuje jazyky, jak mi došlo po chvíli. „Hobi?!" vydechl Jimin, z velké části pod vlivem elixíru radosti. „Lhal jsem!" „A v čem?" vykulil na něho oči Ho-Seok, taky dost přiopilý. Tváře měl červené jako zralé jablíčko, oči se mu třpytily a na rtech se objevil jeho typický úsměv. „Ty přece nelžeš, Jiminie!" 

„Ale lžu!" trval na svém Jimin, který byl taky červený, ale připomínal spíš zralou jahodu. Hrozně roztomilou jahodu! Znovu se napil přímo z lahve a pak se opile zasmál. „Víš co?" ušklíbl se. „Nejdřív ti řeknu v čem... v čem jsem nelhal." Předal lahev kamarádovi a ten se taky pořádně napil. „Tak v čem jsi teda nel... nelhal, Jiminie?" „V tom, že bych chtěl nakopat Kookieho zadek!" vyhrkl. „V tom jsem nelhal. Taky v tom... že... že ho strašně moc mi... miluju!" škytl a znovu se zasmál. „Ale... ale lhal jsem, když jsem říkal, že... že mu na mě nezáleželo, víš?" Zadíval jsem se na něho s nadějí, ale do mých očí vyhrkly nové slzy. Jak to myslí? 

„Víš... znám ho od dob, co... co byl ještě prcek, Hobi." pokračoval Jimin a znovu se napil. „Byl hrozně roz... roztomilý prcek, víš? Vždycky... vždycky byl moc dobrý kamarád. I když... i když pak trpěl, když byl nemocný... vždycky tady byl pro mě. Vždycky byl moc milý a prostě... prostě úžasný! Já... já chápu, že měl pak plnou hlavu toho Tae-Hyunga a že měl co dělat sám se sebou... chápu, že si nevzpomněl... chtěl bych mu nakopat zadek, ale vím... vím, že mě měl rád a tebe taky Hobiesku!" pousmál se a zatahal Hobiho za líčka. Ten se taky pousmál a pohladil Jiminovu tvář, než se znovu napil vodky, kterou si mezi sebou předávali. Neměli by tolik pít! Na druhou stranu... dobře že tak... už jsem nemusel tolik trpět. 

Pořád bez dechu jsem čekal, co ještě řeknou. Měl bych však věřit, že z Jimina mluví láska a ne jen alkohol? Nebyl jsem si jistý. Moc jsem však doufal, že svá slova myslí opravdu vážně „Já to přece vím!" řekl Hobi. „Já taky!" přikyvovala horlivě jahůdka. Musel jsem se přes slzy pousmát, protože i přes svou opilost vypadal pořád moc roztomile. Najednou začali vzpomínat na okamžiky se mnou a připomínat si, co všechno pěkného jsem pro ně prý udělal. Nestačil jsem žasnout, když jsem si kolikrát po jejich „pamatuješ" uvědomil, že já jsem už zapomněl. Byly to jen maličkosti, ale oba to prožívali, jako kdybych snad dokázal zázraky. Nebylo nic tak hrozně úžasného na tom, že jsem dal Jiminovi svou svačinu, když si ji on zapomněl doma. On toho pro mě přece udělal mnohem víc! Nebylo ani tak úžasné, že jsem zalepil Hobiho krvácející koleno po tom, co zakopl na schodech ve škole. 

Slyšel jsem tisíce malých vzpomínek na náš společný smích, ale taky na strasti během mé léčby. Chvílemi to bylo až dojemné. Oni naštěstí už neplakali, za to já jsem ronil slzy. Chyběly mi ty časy, které jsem směl prožít se svými přáteli. „Hrozně mi chybí!" posmutněl však najednou Jimin. „Pořád ho moc miluju!" „Hmmm... Taky mi chybí!" vydechl Hobi. Dlouhou dobu pak seděli mlčky a já jsem se pomalu ale jistě uklidňoval. Opravdu jsem se cítil mnohem líp. 

Jimin odložil poloprázdnou lahev na zem, přitulil se k Ho-Seokovi a svou tvář přitiskl k jeho krku „A... asi potřebuju na vzduch..." vydechl po chvíli potichu Hobi, když se k němu Jimin nepřestával tulit a dýchat na jeho krk. „Je... je mi nějak blbě..." Zvedl se vrávoravě na nohy a popošel k oknu, které otevřel. „Zi... zima..." zaprotestoval Jimin, který nikdy neměl rád chlad. Zvedl se a hned na to se zezadu přitiskl na Hobiho záda. „Jiminie..." špitl Hobi. „Co... co to děláš?" „Jen potřebuju trošku tepla." zavrněl kamarád v odpověď a ještě víc se k němu přitiskl. Hobi se jen maličko pousmál.

Takhle stáli nějakou chvíli a já jsem se usmíval. Jimin byl vždycky jako přítulné zvířátko a teď se zdálo, že je s alkoholem v krvi ještě přítulnější. Hobi však nevypadal, že by mu to vadilo. Nebo snad ano? Opatrně sundal Jiminovy ruce ze svého těla a pak se pomalu otočil. Zadíval se do jeho tváře a já jsem udiveně vydechl. Takový výraz jsem u něho nikdy neviděl! „Jiminie..." špitl. „Co... co mi to děláš?" „Co dělám?" pousmál se Jimin a nevědomky si skousl svůj spodní ret. Dělával to často a mně na tom nepřišlo nic zvláštního, jenže Hobiho reakce mě hodně překvapila. Chytl ho totiž za bradu a než stačil Jimin jakkoli reagovat, přiložil zlehka své rty na ty jeho nadýchané polštářky. Ještě víc udiveně jsem pak vykulil oči, když se Hobi odtáhl, ale Jimin rozechvěle vydechl a znovu spojil jejich rty v něžném polibku. 

Tak tohle jsem fakt nečekal!