Jung-Kook

Moon už jen seděl a plakal, zatím co já jsem se choulil vedle něho a tak jako on, ani já jsem nedokázal zastavit slzy. Bylo mi moc líto, že se modrovlasý trápí a že ho nemůžu utěšit, stejně tak jako mi bylo líto, že se už nemůžu vrhnout do jeho konejšivé náruče, která vždycky ulevila od mé vlastní bolesti. Mohl jsem jen brečet a působit husinu na jeho kůži... tak málo, i když současně tak moc... Snažil jsem se uklidnit, ale jeho pláč mi to moc neumožňoval, navíc jeho bolest rvala mé srdce na kousky. Cítil jsem, že bych už měl jít a nechat ho v klidu zpracovat zjištění, že jsem nejen umřel, ale taky to, že jsem se jako duch potloukal po jeho bytě, jenže jsem se nedokázal hnout z místa, natož tak se přenést úplně někam jinam. 

„Vážně mi budeš moc chybět, Kookie." řekl potichu modrovlasý, když se nakonec přece jen trochu uklidnil. „Ta... taky mi budeš moc chybět!" vzlykl jsem, protože já jsem se zatím uklidnit nedokázal. Moon sice už neplakal tak moc, ale pořád z něho sálala velká bolest. Nešlo to přestat brečet. „Vlastně mi už chybíš od chvíle, kdy jsi odešel z mého bytu..." pokračoval rozechvěle modrovlasý. „Moc mi chybíš, ale... když jsem věděl, že jsi šťastný, hrozně moc jsem ti to přál, víš? Jenže... jenže jsem pořád doufal, že tě ještě někdy uvidím, že..." zarazil se a hřbetem ruky setřel své slzy. „Jenže to se už nestane..." dodal skoro šeptem. „Už tě nikdy neuvidím... neuvidím tě živého. Už si spolu nedáme čaj a už se spolu nikdy nebudeme dojímat nad slaďárnama... Sakra, nechci předstírat, že jsem se už smířil s tvou smrtí, ani že se už na tebe nezlobím, ale... Kookie... můžu ti slíbit, že se o to pokusím, ano? Nechci, aby ses trápil mýma výčitkama... ne, nic ti nevyčítám, jasné?" 

Dojatě jsem se zadíval do jeho tváře. „Tak je ti to jasné?" ozval se Moon po chvíli mlčení, kdy nejspíš čekal nějakou mou reakci, které se však nedočkal, protože já jsem pořád jen civěl s očima plnýma slz. Natáhl jsem teda chvějící se ruku a zlehka naznačil pohlazení jeho paže. Tentokrát sebou necukl, namísto toho se na jeho tváři objevil náznak úsměvu. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na jeho roztomilé ďolíčky. Chtěl bych je znovu vidět, jenže mi bylo jasné, že v této situaci je nemůžu očekávat. Přesto mě jeho nepatrně zvednuté koutky dojaly ještě víc, než už jsem byl. Znovu jsem vzlykl a mou tvář zaplavila další várka protivných slz. Vážně mě už hrozně štvalo, že pořád brečím, ale na druhou stranu... jak bych dostal všechny své pocity smutku a dojetí ze sebe ven? Jiný způsob neznám... 

„Dobře..." vydechl Moon a rozechvěle setřel nové slzy, které tekly po jeho lících. „Nebudeme už brečet, co říkáš?" pousmál se bolestně. Už jen ten náznak ďolíčků na jeho tváři mi vyrazil dech. „Neříkám, že už nebudu brečet... budu ještě brečet a moc, Jung-Kookie, ale teď... nejspíš ještě trochu zdemoluji kuchyň a znovu pak uklidím ten mrdník, ať se za mě nemusíš stydět..." povzdechl si, zatím co já jsem užasle zíral. Nam-Joonie je vážně úžasný! 

„Doufám, že se alespoň trochu bavíš tím, jaký jsem kretén..." pokračoval, zatím co se už zvedal ze sedačky. Prohrábl si ušpiněné vlasy a já jsem se přes slzy usmál. Jeho pohodová aura se i přes bolest v jeho srdci začala vracet. „Nejsi kretén!" vydechl jsem. „Jsi tele, ale rozhodně nejsi žádný kretén!" Momentálně jsem ještě víc toužil po tom, abych ho mohl obejmout. Hrozně moc jsem toužil po JEHO objetí. „Mám tě moc rád, Moonie!" vydechl jsem. On už však byl u kuchyňské linky.

„Kookie?!" ozval se po chvíli, kdy jen tak stál a opíral se o pracovní desku. Chtěl sice demolovat kuchyň, ale nějak se k tomu pořád neměl. Rozhlédl se, jako by mě snad mohl vidět. „Jsi... jsi ještě tady?" Okamžitě jsem se přesunul k němu a „dotkl se" jeho tváře, aby věděl, že jsem ještě neodešel. „Dobře..." oddechl si. „Chtěl jsem ti ještě říct, že..." zarazil se. „Že?" špitl jsem. „Že jsem tě rád poznal a že... no... i když jsem to už říkal, že tě mám opravdu hrozně moc rád. Dávej na sebe pozor, jasné? A nezapomeň pozdravovat mou sestru, prosím." 

Znovu jsem náznakem pohladil jeho milou tvář a pak jsem málem znovu umřel, když se objevily jeho ďolíčky. Přestože měl pořád slzy v očích, jeho ďolíčky mě zahřály u srdce. V tu chvíli mi připadal roztomilý a krásný jako nikdy před tím. Ještě víc jsem si pak uvědomil, že můžu jen děkovat osudu, že jsem ho směl poznat. Doufal jsem, že to Moonie ví. Že ví, co pro mě v mém životě znamenal a co pro mě znamená i teď. 

Už zase jsem se začínal cítit dobře. Začínal jsem doufat, že taky Moon všechno zvládne, že je silný, statečný a prostě úžasný. Chtěl jsem ještě pobýt v jeho blízkosti, nikam jsem už nespěchal, zvlášť když mě on od sebe nevyháněl. Nebo... byla snad jeho slova míněna jako loučení? Chtěl, abych už šel?  Nestačil jsem však začít víc nad tím přemýšlet, protože mě už zase uchopila a vyzvedla ta cizí a neznámá síla. 

Pokoj se začal rozmazávat...