Jung-Kook

Pořád jsem jen stál a nevěděl jak se zachovat. Po mé tváři stékaly slzy a já měl co dělat abych nezačal hlasitě vzlykat. Moonie mlčky vyčkával, ale když se nedočkal žádné reakce, pokrčil rameny, otočil se a pokračoval v chůzi až k sedačce, na kterou se s povzdechem posadil. Vypadal docela zklamaně, ale současně pořád nervózně a napjatě. Znovu se rozhlédl a pak složil hlavu do dlaní. Pořád jsem nevěděl co dělat, ale bylo mi ho moc líto. Popošel jsem až k němu. Neodvážil jsem se však posadit vedle. Netušil jsem, jestli to vůbec dokážu a jestli bych nepropadl na podlahu a nebo dokonce o patro níž. 

Po chvíli jsem však strach překonal a zkusil to. Kupodivu, když jsem si sedl hodně zlehka, pohovka mě udržela a já jsem nepropadl. Bylo to hodně převratné zjištění, jenže já jsem se nedokázal soustředit na svou schopnost, protože má mysl se upínala jen na modrovlasého, který seděl jako hromádka neštěstí, pořád s hlavou ve svých dlaních. Hned jak jsem se posadil vedle, cukl sebou a rychle se odtáhl. Zvedl hlavu a rozšířenýma očima, ve kterých se leskly slzy, se zadíval na místo vedle sebe... na mě... skrz mě... „Sakra..." vydechl. „Proč se mi tohle děje? Jsem blázen a nebo tady opravdu někdo je? Jenže kdo a proč?" 

Smutně jsem si povzdechl. Ani těsto v jeho vlasech mě už nepobavilo, bylo mi opravdu smutno. „Jsem opravdu tady, Moonie..." řekl jsem potichu. „A jsem tady, protože jsem tě chtěl ještě vidět..." Nejspíš však byla chyba sem chodit. Pořád dělám jen samé chyby... Vzlykl jsem a další várka slz stekla po mé tváři. Chtěl jsem natáhnout ruku a naznačit pohlazení, ale najednou to nešlo... nedokázal jsem to a tak jsem jen seděl a brečel. Moon vstal a začal přecházet po obývací části. Vypadal, jako kdyby přemýšlel a já jsem ho mlčky sledoval. Lekl jsem se, když se znovu zprudka posadil vedle mě. Bylo na něm vidět, že se snaží neplakat, ale i tak po jeho tváři stekla slza.

„Nevím jistě, co se tady děje..." vydechl. „ale... ale... jestli opravdu dokážu vycítit přítomnost nějaké duše, tak jak jsem cítil Geong-Min... i když si vůbec nejsem jistý... i když jsem tenkrát netušil, že je to ona... tak... tak..." vzykl. „kdo jiný by jsi mohl být než Kookie? Nechtěl jsem si připustit možnost, že by jsi už nebyl naživu, ale... ale nějak tuším, že už Tae odvedl svou práci... že... že jsi už umřel..." Zatajil jsem dech a užasle jsem na něho zíral. Slzy jsem nechal volně stékat a čekal jsem, jestli něco řekne dál. Moon zhluboka vydechl a pokroutil hlavou sám nad sebou. 

„Jung-Kookie..." řekl však znovu potichu. „Jestli to byla tenkrát sestra, je mi moc líto, že jsem to nevěděl, ale... ale s ní jsem se rozloučil, než umřela. S tebou však ne! Nedal jsi mi možnost se rozloučit... nic jsi mi neřekl, slyšíš? Nevím, jestli jsi to opravdu ty, ale... ale jestli ano, tak mi tohle prosím nedělej! Nemůžeš si jen tak přijít a nechávat mě znovu v nejistotě! Proč... proč jsi přišel, he? Jestli jsi to ty a víš, že o tobě vím, tak mě nesmíš nechat tápat... nemůžeš zase jen tak odejít, aniž bys mi dal najevo, že jsi to opravdu ty! Nemůžeš se nerozloučit, ty darebáku!" Znovu vzlykl a složil hlavu zpět do dlaní. Jeho ramena se chvěla pod tichými vzlyky. „Opravdu už blázním..." zašeptal, zatím co já jsem se snažil zpracovat všechno, co mi řekl. Zasáhl mě přímo do srdce. Ano... nerozloučil jsem se a teď chci udělat to samé?! 

Celý jsem se chvěl. Věděl jsem, že má pravdu a moc to bolelo. Pořád jsem však váhal. Bude to pro něho opravdu dobré, když potvrdím, že jsem to já? Před tím jsem to moc chtěl, ale... jaké ale? Natáhl jsem chvějící se ruku a zlehka jsem naznačil pohlazení jeho ušpiněných modrých vlásků. Moon sebou cukl a znovu zeširoka otevřel oči. Když jsem pak ruku stáhl, abych mohl znovu zlehka naznačit pohlazení jeho tváře, rozšířil oči ještě víc. Úplně jsem slyšel jeho zprudka tlukoucí srdce, které jakoby sem tam vynechalo svůj úder. Jen zaraženě civěl a zdálo se, že zapomněl i dýchat. 

„Jung-Kookie!" vyhrkl rozrušeně po nějaké chvíli, kdy jsem ani já nedýchal a jen jsem na něho hleděl, stejně vyjukaně jako hleděl on „na mě". „Takže... takže jsi to opravdu ty?" Netušil jsem, jestli má radost, že jsem udělal to, co chtěl a nebo víc trpí tím, že měl pravdu. „Ano..." špitl jsem. „Jsem to já..." Moon v tu chvíli zapomněl dokonce i plakat, ale z jeho srdce vycházela tak velká bolest, až mě donutila schoulit se do klubíčka. „Takže jsi opravdu umřel?" vydechl bolestně. „Takže... takže ses přišel rozloučit?" 

Jen jsem pokývla hlavou, přestože mě nemohl vidět. Opravdu jsem umřel, ale netušil jsem, že se s ním budu takhle loučit, když jsem se rozhodl jít za ním. Šel jsem tam ze sobeckých důvodů, protože jsem nezvládal všechnu tu bolest kolem mě. Nepřišel jsem se rozloučit v pravém smyslu toho slova, chtěl jsem ho jen vidět a mít trochu klidu. Teď Moon trpí jako všichni před ním... a já musím trpět taky. „Jestli ses přišel rozloučit, tak se mě dotkni třikrát, ať... ať mám jistotu, že to nebyla jen náhoda a že opravdu neblázním!" poprosil a já jsem to udělal. „Pohladil" jsem jeho vlasy, potom jeho tvář a nakonec jeho rameno. Nechtěl jsem ho už nechávat v nejistotě.

 A rozhodně jsem nechtěl, aby si myslel, že blázní.