Jung-Kook

Nechtěl jsem Moonieho děsit a čím dál víc jsem si byl jistý tím, že bych už měl jít. Jenže jsem netušil kam a protože jsem nechtěl obtěžovat Rahmiela ani kontaktovat kamarádova anděla, který se mi zjevně nechtěl ukázat, musel jsem na to přijít sám, bez jejich rady. Jenže... popravdě... nechtělo se mi ještě odcházet. Sice by to bylo z mé vlastní vůle a lepší, než když si mě někdo nečekaně přitáhne, ale ani tak to přemisťování nemám rád. Za to mám moc rád Nam-Joonovu blízkost... Nakonec jsem se rozhodl, že ještě zůstanu, ale že už na něho nebudu „sahat" ani se k němu moc přibližovat a doufal jsem, že se modrovlasý nakonec zklidní. Třeba už ani nebude řešit, co se se mnou děje... Mohl by na chvíli vypnout a nesmutnit, když ještě nic neví.

Jin se jen zasmál. „Neblbni, Joone..." řekl pobaveně. „Snad nebudeš věřit na strašidla?!" „Hmmm..." zamrmlal Moon. „Nevěřím na strašidla, ale na zlé duchy jo!" Vykuleně jsem se na něho podíval. Copak já jsem nějaký zlý duch? Byl bych mnohem raději, kdyby mě považoval za strašidlo, než za nějakého zlého ducha. Existují opravdu? Mám se bát? „Ok... proč by však za tebou chodil nějaký zlý duch, co?" zeptal se pořád pobaveně Jin. „Myslím, že nic takového neexistuje!" Udivilo mě, že je pobavený, když ještě před chvílí přiznal, že věří v posmrtný život a v paranormální jevy. Opravdu podle něho neexistují zlí duchové? Nerad bych nějakého potkal... ta představa mě docela vyděsila. Pak jsem si však uvědomil, že můj anděl je pořád poblíž a že by jistě nedovolil žádné potvoře, aby se ke mně přiblížila. 

Úlevně jsem si vydechl, ale i tak jsem se pro jistotu rozhlédl, kdyby se náhodou přece jen chtělo něco přiblížit. Nic divného jsem však nezahlédl. V pokoji jsem naštěstí byl jen já, Moonie a naši andělé, které jsem sice neviděl, ale věděl jsem, že tam jsou. Jak uklidňující! Ne že by mě nezajímalo, jak vypadá Moonieho anděl, ale respektoval jsem, že se nechce ukázat. Chápal jsem taky, že se neukazuje Rahmiel. Zatím jsem to zvládal, protože mou lítost a výčitky úplně přebila myšlenka na Moonovu citlivost. Byl jsem rád, že má můj anděl trochu klidu. Má to se mnou těžké, chudáček můj, to jsem si moc dobře uvědomoval. „Dobře... dobře... tak už tenhle rozhovor ukončíme, ne?" zamračil se modrovlasý, kterému se zjevně Jinovo pobavení nelíbilo. „Připadám si čím dál víc jako blázen..." 

„Hlavně klid, Joone." řekl už vážněji Seok-Jin. „Dobře... nechme téhle duchařiny. Ty běž ven, jestli se doma necítíš dobře a já ti pak zavolám, až budu mít čas. Mohli bychom zajít někam na jídlo, co říkáš?" „Dobře..." vydechl Moon. „Můžeme někam zajít. Hrozně rád vypadnu z domu." „Pokud jde o Kookieho... zkus na něho nemyslet." pokračoval Jin. „Kdyby se Tae-Hyung ozval, dám ti hned vědět. Teď se zkus nějak odreagovat, ano?" „Ok... pokusím se." zamručel Moon a zrovna nalél mléko do mísy. „Dodělám si ty palačinky... Tak ahoj a díky za pokec." „Dobře... dodělej ty palačinky." řekl Seok-Jin. „A nemáš zač. Zatím ahoj." Pak se hovor přerušil. 

Nam-Joon dal mobil bokem a znovu se obezřetně rozhlédl. Já jsem raději poodstoupil, aby snad nevycítil mou přílišnou blízkost, ale zdálo se, že když jsem od něho dál, že na něho už tak nepůsobím... naštěstí. Modrovlasý se zhluboka nadechl a pak pomalu vydechl. Zdálo se, že se pomalu ale jistě uklidňuje. Pokračoval dál, tam kde skončil, než ho vyrušil příchozí hovor. Vytáhl šlehač a začal šlehat těsto, ale nejspíš se neuklidnil úplně. Pořád si něco pro sebe brblal, občas se rozhlédl a těsto stříkalo na všechny strany. Nedokázal jsem se udržet, abych se nesmál, když jsem si všiml, že má těsto i ve svých již suchých vlasech. Taky celá pracovní deska byla postříkaná, ale on na to nedbal. Klidně si šlehal dál. To tele! 

Smál jsem se, div jsem se za břicho nepopadal a on se najednou zarazil. Odložil šlehač bokem a podíval se mým směrem. V ten okamžik jsem se přestal smát a zůstal jsem na něho vyjeveně civět. „Je... je tu někdo?" vydechl bázlivě a já jsem vykulil oči ještě víc. Skoro jsem nedýchal. On se chvíli díval mým směrem, ale pak si jen povzdechl. „Vážně už blázním!" řekl potichu, jen tak pro sebe. „Povídám si se vzduchem..." Sklidil šlehač a začal chystat pánev, zatím co já jsem pořád civěl... naprosto bez dechu. Jak moc je Moon doopravdy vnímavý k duchovnímu světu? Jak to, že se díval přesně tam, kde se nacházela má maličkost? 

Nam-Joon se už chystal zapnout sporák, když jsem váhavě popošel blíž k němu. Najednou jsem zatoužil na sebe nějak upozornit. Zatoužil jsem po tom tak moc, že jsem dokonce na chvíli pustil z hlavy strach, který ještě před chvílí cítil. Nechtěl jsem ho děsit, ale chtěl jsem, aby věděl, že tady jsem. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem to já. Jenže jak to udělat? A je to vůbec dobrý nápad? Netušil jsem... ani trochu jsem netušil, ale přesto jsem natáhl chvějící se ruku a chtěl jsem naznačit, že sahám na jeho rameno. Jenže on se zachvěl a uskočil dozadu tak prudce, že proskočil mnou. Já jsem polekaně vykřikl, protože jsem to vůbec nečekal, jemu na těle vyskočila husí kůže a vykřikl stejně poplašeně jako já. Potom začal couvat pryč od kuchyňské části. Tak to se mi fakt povedlo... gratulace, Jung-Kooku! 

Moon se však asi v polovině zastavil, ale nepřestával očima skenovat kuchyňskou část. Jeho oči se ještě víc rozšířily. „Jung-Kookie..." vydechl. Cukl jsem sebou, když mě oslovil, protože to bylo jiné, než když mě oslovoval Tae a nebo máma. Modrovlasý totiž mluvil přímo na mě, jako by opravdu tušil, že jsem to já. „Ne... nejsi to ty, že ne?" dodal potichu a já jsem sebou znovu cukl. Hrozně rád bych mu řekl, že to nejsem já, ale bohužel... i kdybych mu to říct mohl, lhal bych... jenže tahle lež by stejně k ničemu nebyla. 

„Ne... Jung-Kookie ještě neumřel. Asi jen potřebuju psychiatra!" řekl zkroušeně Moonie a já jsem znovu popošel až k němu. „Ne, ty potřebuješ obejmout." řekl jsem smutně, přestože mě neslyšel. Hrozně moc rád bych ho objal, ale neměl jsem bohužel jak to udělat. Ani pohladit jsem ho nemohl... Do mých očí vyhrkly slzy lítosti. Bylo mi opravdu moc líto, že jsem totálně bezmocný. „Jung-Kookie?!" zašeptal Moonie. „Jestli... jestli jsi to ty, tak... tak se mě dvakrát dotkni... prosím." Ani jsem se však nepohnul, jen jsem zaraženě civěl. Svou žádostí mě totiž nemálo zaskočil. V tu chvíli jsem taky váhal, jestli je opravdu dobré, aby věděl, že jsem to opravdu já. 

Mám se ho znovu „dotknout"?