Jung-Kook

Moon si smutně povzdechl. „Musím přiznat..." řekl potichu. „že ten Tae-Hyung na mě ze začátku působil jako arogantní pitomec a že jsem moc nevěřil, že zrovna on je ten nejlepší patron pro někoho, jako je Kookie, ale... změnil jsem názor..." dodal rychle, když se Jin nadechoval, že něco řekne. „Poznal jsem, že dokáže udělat Kookieho šťastným. To jak o něm Jung-Kookie mluvil, jeho úsměv při tom... jiskřičky v očích..." vydechl a já jsem nedokázal zabránit dalším slzám, aby neúprosně nesmáčely mou tvář. Tae mě udělal nejšťastnějším člověkem na světě! Ach... můj Tae-Hyungie! Ach... moje zlatíčko Nam-Joonie! Doufal jsem, že alespoň on nebude tak moc trpět, ale zmýlil jsem se. Přesto jsem byl vděčný za to, že jsem ho směl poznat. Byl můj kamarád sice jen krátkou chvíli, ale naprosto úžasný kamarád! Vděk za tohoto úžasného človíčka se mísil s lítostí a výčitkami svědomí. Nechtěl jsem mu ublížit, vážně jsem to nechtěl! 

Díval jsem se do Moonieho tváře a s tlukoucím srdcem jsem čekal, co řekne dál. On si setřel své vlastní slzy a maličko se pousmál. „Taky si dělám starosti... nejen o Kookieho, ale taky o Tae-Hyunga." přiznal a mé srdce se sevřelo další vlnou dojetí, ale taky starostí, nejen o miláčka. Moonie je opravdu moc citlivý, i když se navenek dokáže tvářit jako tvrďák. „Věřím, že Kookieho miluje a že to pro něho musí být hrozně těžké! Doufám, že se brzy ozve..." „Taky doufám!" vzlykl jsem. „Ach, Moonie... Ty jsi takové zlatíčko a Tae... Tae je takové tele..." Setřel jsem slzy, avšak nové si už zase razily cestu ven. Moc mě potěšilo, ale taky dojalo, že má starost o mého miláčka. Jenže to mé tele nejspíš neudělá to, v co Nam-Joon a Seok-Jin doufají. Nějak jsem tušil, že na všechno zůstane i nadále sám a to pomyšlení moc bolelo. 

„Jsi moc milý, Joone!" řekl smutně Jin. „Tae rozhodně není žádný arogantní pitomec, přestože tak dokáže působit na lidi, kteří ho neznají. Je to moc hodný kluk a pro lidi, které miluje, udělá cokoli. Ztráta Kookieho ho zničí... to vím jistě! Jenže, co můžeme dělat?" „Máš pravdu, Jine..." špitl jsem bolestně. „Ani nevíš, jak moc právě trpí." „Mohli bychom se pokusit je najít?" vydechl Moon. „Kookie mi sice volal ten den, kdy zmizel, ale... ale ani slovem nenaznačil, že už chce umřít a pak už se neozval." řekl s náznakem výčitky, která byla jistě adresovaná mé osobě a mě znovu bolestně píchlo u srdce. Měl jsem mu něco říct! Měl jsem se normálně rozloučit! Jenže co nadělám? Už to nejde vrátit zpět... O to horší to však byl pocit. Vážně jsem všechny zklamal! 

„Jenže já bych ho chtěl ještě vidět..." dodal smutně Moon a já jsem se rozbrečel ještě víc. Proč jen jsem dopustil, aby se tohle stalo? Proč jsem za ním už nešel? Proč jsem mu už pak nezavolal? Jsem opravdu příšerný kamarád! „Myslíš, že bychom je nemohli najít?" pokračoval Moon. „Jak?" povzdechl si Jin. „Tae Kookieho odvezl, ale nikomu nezavolal, takže se můžeme jen domnívat, že jsou v Busanu... Dobře, dejme tomu, že jsou opravdu tam, ale kde přesně? I kdybychom je chtěli najít, nemáme žádné indicie!" „Hmmm... to je pravda..." přikývl rezignovaně modrovlasý. „Vážně nemůžeme nic dělat?" „Musíme počkat, až některý z nich zavolá... nic jiného nám nezbývá..." řekl Jin. „Taky mě to hrozně štve! Štve mě, že jsme bezmocní. Štve mě, že nevím, jestli už Tae udělal to, o co ho Kookie žádal a štve mě, že nevím jak na tom je... Sakra, nejsem přece jen jeho šéf, ale taky jeho bratranec..." 

„Tae je tvůj bratranec?" podivil se Moon. „To jsi mi neřekl!" „Ne?" zarazil se Jin. „Tak ti to říkám teď... je můj bratranec z otcovy strany." „Ach..." posmutněl Moonie. „Tak doufám, že opravdu neudělá nějakou blbost a že si ty nebudeš muset projít stejným hnusem jako já. Kdyby něco, tak... tak tady budu pro tebe tak, jako ty pro mě, ano?" slíbil. „Jsi vážně moc milý, Joonie..." řekl smutně Jin. „Kde vůbec jsi? Co děláš? Mohl bych se stavit... třeba odpoledne? Dnes bych neměl být vytížený tak jako včera..." „Jsem doma..." vydechl modrovlasý a rozhlédl se nervózně po nepořádku, který udělal. „Zrovna si dělám palačinky." „Jak to, že nejsi v salónu?" „Nechal jsem mezi svátkama zavřeno..." pousmál se pořád stejně nervózně. „Myslel jsem, že budu u našich, ale byl jsem tam nakonec jen na Štědrý den. Všechno tam na mě padalo... chápeš a tak jsem se co nejrychleji z tama zdekoval... hned jak jsme si rozdali dárky. Jenže nemám ani pomyšlení jít do salónu a tetovat... Válím se doma, jenže tady na mě taky všechno padá!" 

„Tak chvíli nemysli na smutné věci a dodělej si ty palačinky..." poradil mu Jin. „Netušil jsem, že umíš vařit." „Neumím vařit!" ušklíbl se Moon. „Původně jsem ani ty palačinky dělat nechtěl, ale... nějak mi připomínají Kookieho, víš? Když jsem byl u něho jednou na návštěvě, udělal moc výborné palačinky a já jsem si ho chtěl tím připomenout. Moc mi tady chybí!" „Hmmm... chápu." povzdechl si Jin. „Ten kluk má v sobě něco, co dokáže chytit za srdce, co?" „To teda fakt má!" souhlasil modrovlasý. „Stačil jeden den, abych věděl, že ho mám moc rád. Je to fakt hrozné!" „Taky tě mám moc rád, hyungu!" vzlykl jsem. 

Hrozně moc rád bych modrovlasého objal. Hrozně moc rád bych ho nějak utěšil. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak se bude cítit, až zjistí, že už doopravdy nežiju. Natáhl jsem ruku a zlehka naznačil, že ho hladím. Tak rád bych ho pohladil doopravdy. Ruku jsem však rychle stáhl, když sebou Moon cukl a na jeho pažích znovu vyskočila husí kůže. Zachvěl se a znovu se zmateně rozhlédl. „Jine..." špitl. „Mám takový divný pocit..." „Jaký divný pocit?" zajímal se Jin. „Nevím..." vydechl Moonie a znovu se nervózně rozhlédl, zatím co já jsem na něho vykuleně civěl. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, že tak opravdu reaguje na mě. Těšilo mě to a děsilo zároveň. Opravdu mě může nějak vnímat? 

Jenže zrovna takhle?