Jung-Kook

Nostalgie ne a ne opustit mé srdce a já jsem mírně rozechvěle sledoval, jak Moon mizí ve své ložnici. Už jsem raději nešel za ním, protože vážně nejsem žádný šmírák! Doufal jsem, že se modrovlasý vrátí zpět do obývacího pokoje a tak se naštěstí opravdu po krátké chvíli stalo. Mooie byl už oblečený v černých teplácích a černém nátělníku. Pousmál jsem se nad tím, jak mu i toto obyčejné oblečení moc sluší. Odnesl ručník do koupelny a když se vrátil zpět, zamířil do kuchyňské části a rozhlédl se po té spoušti. Trochu zamračeně zakroutil hlavou, jako kdyby nemohl pochopit, že je takové prasátko a na pracovní desku položil svůj mobilní telefon. Napustil vodu do rychlovarné konvy a já jsem ho fascinovaně sledoval. Tušil jsem, že si chce připravit svůj oblíbený zelený čaj a nemýlil jsem se. 

Za chvíli měl čaj hotový a vydal se i sním do obývací části, ale protože jsem nestihl uskočit bokem, prošel skrz mě. Já jsem zděšeně zalapal po dechu a on se zarazil a na jeho pažích naskočila zřetelná husí kůže. Zmateně se rozhlédl a já jsem okamžitě zapomněl na hrůzný zážitek. S rozšířenýma očima jsem sledoval, jak se zachová. Mohl nějak vycítit mou přítomnost? Bylo by to vůbec možné? Moon jen udiveně zakroutil hlavou, otřepal se a pokračoval dál až k pohovce, na kterou se posadil. Napil se hned ještě horkého čaje, ale pak se znovu zmateně rozhlédl. „Asi mi už hrabe..." vydechl, zatím co já jsem na něho pořád vykuleně civěl. Vážně tak reagoval na „kontakt" se mnou? 

Cítil jsem z něho vzrůstající nervozitu, nějak nemohl usedět. Po chvíli neklidného poposedávání vstal a vrátil se zpět do kuchyně. Znovu se podíval na mobil, procedil skrz zuby nějakou nadávku a začal uklízet, což mě mile překvapilo. Umyl nádobí, aniž by něco rozbil, sklidil střepy z rozbitého talíře, posbíral zbytky potravin i všemožný další nepořádek, který hýzdil jeho krásnou kuchyň a pak dokonce vynesl i koš. Měl jsem radost, že je Moonie tak šikovný, ale pořád jsem nemohl pustit z hlavy jeho reakci. Nejraději bych si to vyzkoušel znovu, ale už jsem na to neměl odvahu... je to fakt příšerný pocit, když někdo projde skrz mě. 

Sotva však modrvlasý uklidil jeden nepořádek, začal dělat další. Rozhodl se totiž, že si udělá lívance nebo možná palačinky, podle věcí, které si začal chystat. Dojatě a lítostivě zároveň jsem sledoval, jak sype mouku do nějaké mísy. Vážně uvidím tohle tele v akci? Z nějakého záhadného důvodu vysypal půlku vedle, ale on se rozhodl to ignorovat. Dobře, tak půlku ne, ale i tak znovu zaneřádil již čistou pracovní desku a taky svůj nátělník. Pobaveně jsem se usmíval, zatím co on klidně přidával další ingredience. Na zemi se znovu válely skořápky od vajec, když je jen tak ledabyle odhodil sice potřebným směrem, ale do koše se netrefil. 

Mávl nad tím rukou a pokračoval dál, dokud nezačal vyzvánět jeho mobil. Moon se zrovna chystal přidat mléko, ale po zaznění melodie všechno okamžitě položil a nervózně hrábl po přístroji. Přijal hovor a dal to na hlasitý odposlech. „Proč jsi mi včera nezvedl telefon, hyungu?" vyhrkl vyčítavě, aniž by dotyčný na druhé straně stačil cokoli říct. Byl jsem nesmírně zvědavý, kdo je ten hyung, protože jsem neviděl na display a zjistit bych to mohl jen tak, že bych se naklonil přes modrovlasého, na což jsem se necítil. „Měl jsem včera moc náročný den, Joone..." ozval se netrpělivě hlas, který patří Seok-Jinovi.

Hned jsem ho poznal! „Kdybych ale věděl něco nového, určitě bych ti dal vědět." dodal už smířlivěji. „Takže... takže nic nevíš?" vydechl Moon zklamaně. „Vím jen to, co jsem ti už řekl..." povzdechl si Jin. O čem asi mluví? Byl jsem ještě zvědavější a tak jsem špicoval uši, aby mi z jejich rozhovoru nic neuniklo. Co chce Nam-Joon vědět? „Kyung mi oznámil, že nedokončil svůj úkol a že předal Kookieho Tae-Hyungovi." pokračoval Jin a já jsem sebou trhl, když mi došlo, že mluví o mně. „Tae prý měl v plánu jet do Busanu, ale nevím, jestli opravdu jel tam. Má pořád vyplý telefon a neozval se nikomu z nás, takže nevím, kde právě teď jsou, ani jestli Kookie ještě žije..." „Taky jsem zkoušel Kookiemu volat..." řekl lítostivě Moon a v tu chvíli nechal všechno ležet. Zaměřil se jen na hovor. „ale ani on není dostupný..." 

Smutně jsem se pousmál a do mých očí vytryskly slzy lítosti. Srdce se mi sevřelo pod náporem výčitek. Ano, ani jednou jsem Nam-Jooniemu nezavolal... ani jednou! Nebylo to proto, že bych na něho zapomněl, ale za daných okolností nebylo ani kdy volat. Navíc jsem nechtěl, aby věděl, že se můj zdravotní stav tak moc zhoršil a že vlastně jen čekám na den, kdy to miláček skončí... jak bych mu to měl říct? Věděl sice, že se to jednou stane, ale já jsem nechtěl, aby věděl, že ten čas právě nastává. Byla to chyba? Zjevně ano. Teď už mu zavolat nemůžu, ani kdybych svůj mobil nezahodil do sněhu... Bylo mi z toho smutno. 

„Co si myslíš ty? Žije ještě?" Ta otázka mě rozesmutnila ještě víc a taky Seok-Jin si smutně povzdechl. „Těžko říct..." řekl nejistě. „Kyung sháněl morfium a sedativa, takže je jisté jen to, že Tae nehodlal ukončit Kookieho život hned. Jenže nevím, co se stalo doopravdy. Jisté je však taky to, že se Tae nejspíš rozhodl vyhovět jeho přání, protože si sebou bral taky Kalium, ale jestli to už udělal a nebo ne... fakt nevím..." „Kalium?" vydechl zaraženě Moon. „O tom jsi mi říkal taky? Co to je? Teda jako já vím, že je to draslík, ale..." „Ano, říkal, Joone..." povzdechl si Jin. „Je to draslík, přesně jak říkáš. Je to prvek, který patří mezi kovy, ale je obsažen i v lidském těle. Laicky řečeno, pomáhá, aby tělo dobře fungovalo... při velkém množství ale způsobí zástavu srdce." 

Moon sebou trhl, zatím co jsem já vykuleně poslouchal Jinovu mini přednášku. Tak takhle jsem umřel? To Kalium zastavilo mé srdce? „Používáme ho, protože jeho přítomnost v těle není podezřelá, zvlášť když se po smrti uvolní velké množství do krve i tak... a taky protože stoprocentně zabíjí..." pokračoval Jin. „Promiň!" vyhrkl vzápětí, když Moon vzlykl. „Omlouvám se... já jsem tě nechtěl vystresovat. Neměl jsem o tom tak mluvit, vážně promiň." „To... to je dobré..." špitl modrovlasý a dlaní setřel slzy ze své tváře. Taky já jsem brečel, když jsem viděl jeho smutek. Zoufá si a to ani neví, že jsem už doopravdy umřel. 

„Odpusť mi prosím", zašeptal jsem. Po mé tváři tekly slzy, ale já jsem je nechal být. „Odpusť, že jsem ti nezavolal a že jsem tě nechal v nejistotě. Moc mě to mrzí!" Bylo mi to opravdu moc líto. „Já přece vím, že... že umře..." vzlykl Moon. „ale... ale jak jsi to popisoval... přišlo mi to hrozně moc líto! Přál bych si... přál bych si, aby se uzdravil a užíval si život. Mám Jung-Kookieho hrozně moc rád, víš? Už jsem přišel o Geong-Min... je to moc těžké!" „Já vím..." odpověděl Seok-Jin. „Taky bych byl moc rád, kdyby se uzdravil, věř mi, ale nebudeme si nic nalhávat... víme přece jak to je. Ale neboj se, Tae se o svého miláčka postará. Víš přece, že Kookieho moc miluje, ne? Věřím, že ať už je na tom Kookie právě teď jakkoli špatně, má potřebnou péči." „Vím..." špitl Moon. „Chci tomu věřit." „Tae mě moc miluje, Moonie!" zašeptal jsem a mé srdce se sevřelo steskem po miláčkovi. 

„Tak věř..." povzbudil ho Jin. „Vím, že bylo těžké přijít o sestru, a bude to ještě těžké, až se to stane Kookiemu, ale ty to zvládneš znovu, uvidíš. Budu tady pro tebe, ano?" „Dobře..." vydechl Moon a setřel ze své tváře další slzy. „Doufám, že se brzy něco dozvíš." „Taky doufám, že se Tae brzy ozve a dá vědět, co se děje." povzdechl si Seok-Jin. „Popravdě mám o něho obavy... Doufám, že neudělá nějakou blbost..." Poslouchal jsem jejich rozhovor a slzy tekly proudem po mé tváři. Bylo mi moc líto Moonieho, ale on na všechno není sám... má přece Seok-Jina! Jen můj miláček se utápí ve své bolesti sám. Proč nikomu nezavolá? Proč neodjede a s nikým nesdílí své trápení? Doufal jsem, že můj tygřík opravdu neudělá nějakou blbost. 

To nesmí!