Jung-Kook

Stejně tak, jako jsem před tím zíral na své tělo, zíral jsem teď na Taeho. Jeho bolest, která se do mě opakovaně zabodávala jako nůž, nahnala další slzy do mých očí a celého mě ještě víc rozechvěla. Tak rád bych tygříka pohladil, obejmul a utěšil, ale stál jsem přímo před ním a on mě vůbec nevnímal. Byl jsem pro něho jako vzduch, nic... Zjevně neměl ani tušení, že jsem u něho. Tak moc bych si přál být s ním. Tak moc bych si přál být živý. Tak moc ho miluju! 

„Tae-Hyungie!", zavolal jsem naléhavě. „Miláčku, jsem tady! Tae-Hyungie!" Dramaticky jsem zamával rukou před jeho tváří. Nedoufal jsem v žádnou reakci a taky jsem se žádné nedočkal, ale i tak to moc bolelo. Nedokázal jsem přijmout fakt, že mě nevidí ani neslyší. Bylo to téměř nesnesitelné. S hlasitým vzlykem jsem se, aniž bych o tom přemýšlel, vrhl kolem jeho krku a pak jsem zděšeně zalapal po dechu, když jsem propadl skrz jeho tělo. On se vůbec nepohnul, jako kdyby se to nestalo. Byl zázrak, že jsem nepropadl i podlahou do spodního patra. Vyděšeně jsem se zvedl a podíval se na svého anděla. 

V tu chvíli jsem z právě prodělaného šoku zapomněl i brečet. „Nevidí tě ani neslyší.", ozval se anděl. „Popravdě vůbec nechápu, co to tady zkoušíš." „Já... já...", vykoktal jsem zaskočeně. „Já vím, ale..." „Ale?", nechápal anděl. „Už nemáš hmotné tělo, Kookie... není žádné ale!" „Ale... ale já ho musím nějak utěšit!", protestoval jsem. „Já musím něco udělat!" Pořád jsem se chvěl, zatímco Taeho bolest do mě narážela jako vlny při přílivu. Rezonovala celým mým „tělem". „Kookie...", povzdechl si anděl. „Chtěl jsi smrt a tak jsi mrtvý. Nemůžeš čekat, že budeš mít stejné možnosti, jako když jsi ještě žil." 

„Proč... proč jsi tak zlý?", vydechl jsem ublíženě. „Zlý?", nechápal. „Jen ti říkám jak to je. Co je na tom zlého?" Pokrčil jsem rameny a do mých očí vyhrkly další slzy. „Máš pravdu...", popotáhl jsem. „Asi nic... ale... ale... co mám dělat? Nemůžu dovolit, aby se takhle trápil kvůli mně!" „Ty nemůžeš dělat vůbec nic.", povzdechl si. „To musí on sám. To Tae-Hyung musí přijmout tvou smrt a odpustit si. A taky musí odpustit tobě." Zoufale jsem se zadíval na Tae-Hyungieho. Odpustit mi? „Copak... copak je to možné?", vzlykl jsem. „Jak by mi mohl odpustit? Donutil jsem ho zabít mé tělo. Donutil jsem ho, aby mě nechal jít dřív, než přišel můj čas... Já... já si myslím, že si ani nezasloužím odpuštění! Ale sám sobě nemá co odpouštět, není to jeho vina!" 

„Nebuď na sebe tak přísný, Jung-Kookie!", řekl anděl a z jeho hlasu byla slyšet nebeská něha. Najednou se přesunul až ke mně a já jsem celý zmizel v jeho záři. Cítil jsem jeho blízkost a jeho náruč byla jako objetí slunce, hřejivé a plné lásky. „To víš, že si zasloužíš odpuštění. Do ničeho jsi Taeho nenutil a navíc jsi to nechtěl proto, že by sis přál jeho bolest. Nechtěl jsi mu ublížit, ani nikomu jinému. Bylo to špatné rozhodnutí, ale ne neodpustitelné, vážně.", přesvědčoval mě a jeho hlas zněl pořád stejně něžně a láskyplně. „Vá... vážně?", vzlykl jsem a pak jsem se už naplno rozbrečel. Andělovo objetí mě sice chránilo před pulzující bolestí, kterou vysílal Tae, ale za to mě zaplavila má vlastní bolest. Anděl má možná pravdu, možná zasloužím jeho odpuštění. 

Ale... dokážu si odpustit já sám?