Jung-Kook

Rahmielova náruč mě uklidnila natolik, že jsem už zase mohl vnímat dění kolem. Sledoval jsem pak, jak máma objímá Jung-Hyuna a vysvětluje mu, že jsem určitě vždycky věděl, že mě má rád a že jsem určitě věděl, že svá slova nemyslí vážně. Ano, vždycky jsem věděl, že mě můj bráška miluje, ale když do telefonu říkal, že mě už nikdy nechce vidět, zlomil mi srdce. Opravdu jsem věřil, že to myslí tak, jak to říká a že se mě zřekl. Když jsem však viděl jeho lítost, uvěřil jsem, že to opravdu řekl jen z oprávněného vzteku. Znovu mi zlomil srdce... neúmyslně, ale přece. 

Nechtěl jsem, aby se trápil a bolelo mě, že mu nemůžu říct, že už je všechno v pořádku a že je pořád můj milovaný starší bratr. Že jsem to já, kdo touží po jeho odpuštění, stejně tak jako toužím po odpuštění mámy, táty, Jimina i Hobiho. Hrozně moc bych chtěl něco udělat, ale nevěděl jsem co, ani jestli bych to vůbec dokázal. Mohl bych na ně znovu zařvat a zkusit, jestli způsobím ten vítr? Byl jsem však moc vyčerpaný po tom zážitku s temnotou a nějak jsem nebyl schopen se k čemukoli odhodlat. Jen jsem proto zíral, zatímco jsem se tiskl ke svému andělovi. Viděl jsem, jak Hyun pohladil mou tvář.

„Pořád nemůžu uvěřit, že Kookie opravdu umřel." vzlykl bráška. Zdálo se, že ho mámina slova přesvědčila, ale jeho smutek nezmizel. Táta k němu přistoupil a sevřel jeho rameno. „Nikdo z nás to nedokáže přijmout." řekl potichu. „Je... je to až moc bolestné!" Po tváři mu taky tekly slzy, tak jako mámě a klukům. Ti stáli mlčky a dívali se na mé tělo, jako by jim až teď docházelo, že tam opravdu ležím mrtvý. Jimin se tiskl k Ho-Seokovi a zřejmě u něho hledal ochranu před krutou realitou a Hobi ho svíral ve své náruči, jako kdyby jeho objetí dokázalo zahnat smutnou pravdu. Pravdu, že už nikdy neotevřu oči a že už se na ně neusměji. Ne v tomhle světě... 

„Jednou se shledáme a já vám řeknu, jak moc vás všechny miluju!" zašeptal jsem s nadějí. „Jen mi prosím odpusťte... prosím."

„Netrpěl moc, že?" obrátil se Hyun na zřízence. „Nebo... nebo snad umřel v bolestech?" zeptal se s lítostí v hlase. „Už jsem to říkal tady paní..." pousmál se muž. „ale řeknu to klidně znovu. Podle nálezu z laboratoře měl váš bratr v krvi morfium a taky sedativa..." podíval se na mámu. „to jsem zapomněl zmínit..." dodal omluvně. „Podle všeho někdo tlumil jeho bolesti a taky si troufnu domnívat se, že zemřel ve spánku, takže jeho smrt byla milosrdná." „Ach..." vydechla maminka. „Tak... to... to je dobře..." Znovu pohladila mou tvář. Ulevilo jí to jen maličko z její bolesti, ale byl jsem vděčný i za to. Opravdu mi však bylo moc líto, že necítím všechny ty láskyplné doteky a něhu, kterou do nich mí milovaní dávali. 

Rahmiel, který naštěstí vnímal mé rozpoložení, mě něžně pohladil po líčku a já jsem natiskl svou tvář do jeho dlaně. Byl jsem neskutečně vděčný, že můžu vnímat alespoň jeho a že na mě můj úžasný anděl nešetří svou něhou. Něžně se pousmál a pak přiložil své hebké rty k mému čelu v ještě něžnějším polibku. Zavřel jsem oči a zlehka vydechl. „Děkuji." špitl jsem dojatě. Tohle ještě nikdy neudělal! Odpovědí mi byl jeho krásně zvonivý smích. „Nemáš zač, Jung-Kookie." řekl mile. Úsměv jsem mu opětoval. Miluju svého anděla! 

Znovu jsem se pak zaměřil na své blízké. Ještě nějakou dobu probírali můj útěk z domova a mou nemoc. Maminka zmínila i to že jsem poznal někoho, kdo mi dal lásku a vypadalo to, že bráška s tátou jsou opravdu šťastní, že jsem zažil něco tak krásného. Znovu si četli můj dopis. Plakali, ale zdálo se, že se už pomalu ale jistě smiřují s tím, že se všechno stalo tak, jak se stalo. Jejich bolest se změnila... těžko se to popisuje, ale byla prostě jiná. Jeden po druhém se potom rozloučili s mým tělem a opustili márnici. Neslyšel jsem sice zatím ta slova „odpouštím ti", ale i tak jsem měl pocit, že mi snad už odpustili. Zatím jsem však nechtěl odejít a tak jsem se vydal za nima. Tiskl jsem Rahmielovu dlaň a on naštěstí šel bez protestů se mnou. 

Pak už šlo všechno rychle. Máma trvala na tom, že chce pohřeb co nejdřív, protože mě nechce nechat na tak hnusném místě, jako by snad na tom záleželo, když mé tělo stejně nic nevnímá. Jenže ona se domnívala se, že rodinná hrobka, bude lepší a táta s bráškou souhlasili. Spolu s pohřební službou pak domluvili, že obřad proběhne už pozítří a taky to, že máma během dne přinese oblečení, které budu mít v rakvi. Taky vybrali rakev, která se podle nich bude ke mně nejvíc hodit a fotografii, kterou vytisknou na smuteční oznámení a která bude zdobit mou hrobku při obřadu. Bylo mi jedno, co bude mít mé tělo na sobě, stejně tak, v čem bude uložené. 

Spíš mě zajímalo, kdo asi přijde na rozloučení se mnou. Měl jsem hodně kamarádů na základce, než jsem onemocněl a taky na vysoké si mě studenti z nějakého neznámého důvodu dost oblíbili. Možná proto, že jsem se snažil být na ně milý?! Těžko říct... Vzpomněl jsem si taky na kamaráda ze Seolu. Dozví se Moon o mé smrti? Přijde na pohřeb? Moc bych si přál, aby se mu tohle trápení vyhnulo, ale současně bych moc chtěl tatéra s rozkošnými ďolíčky ještě jednou vidět... 

Možná bych se mohl podívat, co dělá?! Zatím nic netuší... třeba by bylo fajn znovu navštívit jeho krásný byt a zažít pohodu a klid namísto smutku a trápení, které jsem zažil až dosud... Miláčka jsem chtěl na chvíli pustit z hlavy... jen na chvíli si odpočinout... Ale pak bych šel za ním, abych se ujistil, že už je na tom tygřík líp. Určitě pak za ním půjdu, ale teď je na řadě Nam-Joon! Rozhodl jsem se, že se opravdu do Seoulu podívám a zdálo se, že Rahmiel nemá nic proti.

Zřejmě už na mě opravdu nechtěl tlačit a já jsem za to byl moc vděčný. Už jsem se chystal, že začnu víc intenzivně myslet na kamaráda ze Seoulu, jenže to by nesměl mít někdo jiné představy... Nestihl jsem se ani „rozloučit" s rodinou a přáteli, když se začal pokoj rozmazávat... klasika. Už jsem nebyl tak vyděšený, když se opakoval běžný postup, ale přesto mi to nebylo ani trochu příjemné. 

Aniž bych pak otevřel oči, věděl jsem přesně, kde jsem... u Tae-Hyungieho!