Jung-Kook

Zavřel jsem oči a dál se nechal pohlcovat temnotou. Neměl jsem sílu se bránit, prostě jsem to vzdal. Už jen jakoby zdálky jsem vnímal pláč mého brášky i rodičů. Kluky jsem už nevnímal vůbec. „Tae..." zašeptal jsem s bolestí v srdci. „Odpusť mi... odpusť mi, že na tebe nepočkám..." V mysli se mi vybavila miláčkova nádherná tvář, přesto jsem už neposbíral ani špetku síly, abych bojoval. Byl jsem až moc vyčerpaný neustálým smutkem a bolestí, kterou na mě všichni vysílali. Byl jsem tak slabý... 

Najednou však temnota začala ustupovat a nahradila ji záře, jako když slunce protrhne temné mraky svými hřejivými paprsky. Aniž bych otevřel oči, vrhl jsem se do náruče svému andělovi, který mě mlčky přitiskl k sobě. Jednou rukou mě držel a druhou hladil mé vlasy, zatím co já jsem smáčel jeho hebký krk svýma žalostnýma slzama. Nemohl jsem se vzpamatovat a nemohl jsem přestat brečet. Měl jsem pocit, jako kdybych prošel peklem. Rahmiel mě nepřestával hladit a jeho blízkost byla jako lék. Pomalu ale jistě jsem se začal skládat dohromady a uklidňovat se.

„Říkal jsem ti, že budeš trpět..." řekl potichu anděl a já jsem tlumeně vzlykl do jeho kůže. „Už... už mě prosím nenechávej samotného... prosím..." šeptl jsem ublíženě. „A jak si podle tebe uvědomíš, že existuje místo, kde by ses cítil mnohem líp?" povzdechl si Rahmiel. „Nechal jsem tě v tom schválně, protože už nevím jak tě přesvědčit, abys konečně chtěl odejít. Už to chceš, ale pokaždé si to rozmyslíš..." dodal mírně vyčítavě, ale současně mě konejšivě hladil, takže jsem neměl pocit, že se doopravdy zlobí. „Já... já vím..." vydechl jsem. „Já vím, že jsem neměl utéct z té brány. Já vím, že jsem měl odejít alespoň na to klidné místo, jak mi radil Jael, ale... ale já si nemůžu pomoct. Chci odejít a přesto to nejde... já nevím proč!" vzlykal jsem.

Rahmiel mě víc stiskl. „Dobře..." řekl vyrovnaně. „Nebudu už na tebe tlačit, Kookie... Odejdeš až to tak budeš opravdu cítit, až to půjde..." „Takže... takže už budeš pořád se mnou?" špitl jsem s nadějí. „Slibuješ?" „Neslíbím ti, že budu pořád s tebou." odpověděl a já jsem polekaně zvedl hlavu, abych se mohl zadívat do jeho zářivě modrých očí. Proč mě tak trápí? „Chceš to takhle, tak si tím musíš projít sám." pokračoval klidně můj anděl, jako kdyby nevnímal můj zoufalý pohled. 

„Ale... slibuji, že už to nikdy nenechám zajít takhle daleko. Nenechám tě padnout do temnoty! Vždycky budu poblíž a slibuji, že se ti ukážu mnohem dřív, než podlehneš naprostému zoufalství, ano?" „Do... dobře..." přikývl jsem rozechvěle. Byl jsem vděčný za to, že mě nenechá napospas temnotě, přestože to nebylo úplně to, co bych si přál. Přál bych si, abych už nemusel čelit ničí bolesti. Přál bych si, aby mě chránil... ale asi to tak opravdu musí být, chápal jsem ho. Přesto se mi hodně ulevilo. 

Nespadnu do temnoty, nerozplynu se a znovu se setkám se svým miláčkem!