Jung-Kook

Máma znovu přistoupila k mému tělu a pohladila mou bledou tvář. Doufal jsem, že ji mužova slova alespoň trochu uklidnila, ale pořád měla v očích slzy. „Ach, Jung-Kookie..." zašeptala a slzy stekly po jejích lících. „Jak se mám smířit s tím, že jsi odešel? Jak se mám smířit s tvou smrtí, když jsi nám ani nedovolil rozloučit se? Jung-Kookie... tak moc to bolí!" Vzlykla a já jsem nedokázal netoužit po tom, abych ji mohl sevřít ve své náruči a prosit za odpuštění. Hrozně moc bych si přál, aby to pro ni nebylo tak těžké. Přemístil jsem se až k ní a dlaní jsem zlehka naznačil, že ji hladím po její krásné tváři. 

Máma se však najednou prudce otočila na zřízence a má ruka projela skrz ni. Vyděšeně jsem uskočil. Na tohle si taky nikdy nezvyknu, je to fakt až moc děsivé! „Ne... nemohl se tím morfiem předávkovat, že ne?" vydechla máma, zatím co já jsem se raději zdekoval do bezpečné vzdálenosti, aby se nic podobného už nemohlo opakovat. „Nemohla to být sebevražda, že?" „Ne, tím morfiem se určitě nepředávkoval!" odpověděl muž. „Našli jsme v jeho krvi sice dost velké množství, zřejmě k utišení dost silné bolesti, ale rozhodně neměl v těle smrtelnou dávku, tím jsme si jistí! Nenašli jsme ani jinou podezřelou látku... prostě nic neobvyklého." dodal. 

„Kookie by si nesáhl na život!" ozval se Jimin s jistotou. Setřel slzy ze své tváře a pokýval hlavou, aby dal svým slovům důraz. „To by on určitě neudělal, teto. Věřím, že umřel nečekaně... že si úmyslně neublížil!" „Taky myslím..." přidal se smutně Hobi. „Kookie není sebevrah!" „Do... dobře..." špitla máma a znovu pohladila mou bledou tvář a vlasy. „Nevím, jak bych se smířila s tím, že přijel do Busanu a zabil se namísto toho, aby se vrátil alespoň na chvíli domů. Dala bych cokoli, abych s ním mohla být alespoň pár minut před tím, než umřel. Vážně cokoli!" Kluci ji znovu objali. Máma plakala přitisklá k Jiminovi, zatím co Hobi stál za ní a zlehka svíral její chvějící se ramena. „Maminečko... promiň." vzlykl jsem, protože její slova byla jako střela přímo do mého srdce. 

Vím, že jsem hrozně ubrečený a jako mrtvola snad víc než před tím, ale copak šlo v mé situaci nebrečet? Co já bych dal za to, kdybych jí tohle nemusel způsobit... Dal bych téměř všechno za to, aby mě napadlo jiné řešení než útěk z domova. Dal bych téměř všechno za to, abych měl odvahu za ní jít, když jsem se octl v Busanu. Téměř všechno, protože Tae-Hyungieho bych se nikdy nevzdal! Jsem tak sobecký... pořád. Jenže jak bych se mohl vzdát svého miláčka, když toužím po tom, aby mě miloval věčně? Nemohl bych bez jeho lásky být ani okamžik! Zbývalo jen doufat, že jeho láska nezmizí spolu se slzami, až se bude cítit líp... že nezapomene. Nemohl jsem však myslet na Taeho, protože mou pozornost na sebe už zase strhla máma. 

„Takže... proběhne pitva?" zeptala se rozechvěle. Zachvěla se, zřejmě při představě, jak otevírají mé tělo a mou hlavu a já jsem zalapal po dechu. Jen to ne! Co kdybych se na to musel z nějakého důvodu dívat? Byl jsem rád, že se už nemůžu pozvracet, ale z té představy se mi přesto zatočila hlava. Naštěstí to hned přešlo. „No..." poškrabal se znovu ten muž na zátylku. „Vzhledem k tomu dopisu, diagnóze od pana doktora, výsledkům z laboratoře a absenci poranění na jeho těle, zřejmě soudní pitva nebude nařízena." odpověděl. „Přejete si snad pitvu? Na vaši žádost by..." „Ne!" vyhrkla. „Ne, já si rozhodně žádnou pitvu nepřeji! Nikdo nebude řezat do mého zlatíčka! Ne!" 

„Dobře..." pousmál se zřízenec. „Myslím, že nebude nemožné vaše přání akceptovat... Pokud úřady nerozhodnou jinak." „Ne... nesmí! Já si to nepřeji a věřím, že můj manžel... Jung-Kookieho otec... by si to taky nepřál. Ani jeho bratr..." zarazila se a znovu vzlykla. „Mu... musím jim zavolat. Oni nic neví!" vykřikla hystericky a hned vytahovala mobil z kabelky, ale dlaně se jí chvěly tak moc, že jí telefon vypadl a skončil na zemi. Vyplašeně se pak dívala na podlahu, ale pro mobil se nesehla. Nejspíš se moc bála říct tátovi a bráškovi, že jsem umřel. „Já... já to udělám." vydechl Jimin a za chvíli už čekal na spojení, které hledalo protější přístroj až někde v Thajsku. Netušil jsem, komu volá, ale napadlo mě, že nejspíš Hyuniemu. 

„Jung-Hyune?!" ozval se kamarád ještě víc chvějícím se hlasem a mé srdce se prudce rozbušilo. Jak šílené, když vlastně už žádné srdce nemám... proč jsem tak moc fixovaný? Tyhle pocity bych klidně oželel! „To... to jsem já... Jimin." špitl kamarád. Chtěl bych slyšet, co říká můj bratr, ale nebylo to možné. Slyšel jsem jen Jimina, který se zhluboka nadechl a pak prudce vydechl. „Mám... mám pro tebe moc smut... smutnou zprávu!" dodal spolu se vzlykem. „Jung-Kookie... on... on..." znovu vzlykl a odmlčel se.

Máma natáhla ruku a on jí mobil předal. „Hyunie... miláčku!" vzlykla taky máma. „Přijeďte prosím s tátou domů... prosím." Ramena se jí znovu začala chvět pod zoufalými vzlyky. „Kookie... on..." dodala po chvíli, když trochu zklidnila pláč. „on nám umřel!" Mobil jí vypadl z ruky a ona se znovu zhroutila do Jiminovy náruče. Pro mobil se tentokrát sehl Hobi a se slzami v očích si ho přiložil k uchu. Já jsem se svezl na zem a brečel jsem, což mi jde opravdu moc dobře. „Hyune?!" špitl Ho-Seok. Nevím, co říkal bráška, ale Hobi se zatvářil ještě víc zničeně. „Je... je to pravda!" vydechl smutně a po tváři mu stekly nové slzy. „Jsme... jsme s tvojí mámou v márnici. Identifikovali jsme je... jeho tělo a je to opravdu on... umřel." 

Hobi odtáhl mobil od ucha. „Prý hned přiletí!" oznámil a máma rychle převzala mobil. „Přiletíte oba dva?" zjišťovala plačtivě. „Po... potom ti všechno vys... vysvětlím. Počkám vás tady! Co? Ne... já ni... nikam nepůjdu. Počkám tady, až přijdete!...... To... to je mi jedno! Počkám tady!" Smutně jsem sledoval, jak schovává mobil zpět do kabelky. Prý jsem paličatý... už vím po kom! „Můj manžel a syn tak za sedm hodin přijdou sem..." řekla potichu zřízenci. „Mohla bych na ně počkat tady? Já ne... nemůžu domů!" „Tak pojďte na ten čaj." pokýval hlavou zřízenec. „Taky konečně sepíšeme prohlášení, že je to váš syn!" ozval se policajt, který se vrátil do místnosti. „Do... dobře..." přikývla máma. 

Naposledy se vrhla na mé tělo, políbila obě mé tváře i čelo a pak se obrátila k odchodu, s oběma mými kamarády v patách. Měl jsem v plánu přemístit se na to klidné místo, ale zpráva o tom, že přijede můj táta a Jung-Hyunie mi v tom úspěšně zabránila. Opravdu moc jsem je chtěl vidět! Setřel jsem slzy, zvedl se z podlahy a jako stín se vydal za nimi. Zřízenec je odvedl do nějaké kanceláře a řekl, že tady můžou počkat třeba do rána. Chtěl bych, aby šli všichni tři raději domů, ale i tak jsem byl vděčný, že zřízenec splní mámino přání. Nevím kolik uplynulo času, než táta s bráškou přijeli, protože jsem čas vůbec nevnímal. Utápěl jsem se ve vlastních smutných myšlenkách a sledoval jsem mámu a kluky. 

Máma stihla podepsat, že jsem to opravdu já, sepsat žádost o tom, že si nepřeje pitvu, vypít čaj a vyplakat potoky slz. Kluci zůstávali s ní a snažili se ji utěšovat. Maminka chvílemi hystericky plakala a chvílemi se zdála být relativně v klidu, dokonce i pospávala, ale když se pozdě v noci, vlastně téměř nad ránem, objevil ve dveřích můj bráška a za ním hned táta, vyskočila, jako na pružince a s novým přívalem slz se vrhla oběma kolem krku. Přestal jsem dýchat, když jsem je uviděl. Můj milovaný tatínek! Tak moc mi chybí! A můj milovaný bráška! Rvalo mi srdce, že je taky nemůžu obejmout. Máma nebyla schopna mluvit a tak celou situaci musel objasnit Jimin. Taky u toho plakal, zatím co si Hyunie převzal chvějící se rukou dopis, který jsem psal. Začal číst a pak předal papír tátovi. Ruka se mu chvěla ještě víc. 

„Ne... to nemůže být pravda..." vydechl bráška zoufale. „Řekněte, že to není pravda! Chci... chci ho vidět!" Neplakal, ale bylo vidět, že tak tak stojí na nohách. Než jsem se nadál, byl jsem zpět v márnici a táta i bráška civěli na mé nehybné ostatky. „Kookie..." vzlykl táta. „Proč? Jak se to mohlo stát?" Zlehka pohladil mou tvář a pak se vrhl mámě do náruče. Oba plakali, zatím co se vzájemně objímali. Hyun chvíli stál a jen se díval, ale pak se svezl na studenou zem a schoval tvář do dlaní. „Jung-Kookie, ne... to ne! Proč jsi nám nic neřekl? Proč ses před námi skrýval?" šeptal zoufale a jeho ramena se začala chvět pod tlumenými vzlyky. Jeho bolest byla tak silná, že jsem se i já znovu rozbrečel. 

Začínal jsem to fakt nezvládat. Bolest mým kamarádů, táty, maminky a Hyunieho už zase drolila mé já na malé kousky. Už zase jsem zatoužil zmizet v nicotě, necítit a nevnímat nic z toho, co prožívají. Svého bratra jsem nikdy neviděl plakat, vždycky byl tak silný. Teď proléval slzy pro mě... kvůli mně! Tak moc jsem jim všem ublížil! Tak moc to bolelo. „Promiň... promiň, že jsem byl na tebe tak zlý." šeptal mezi vzlyky Jung-Hyunie. „Já jsem nevěděl... Prosím, Kookie, můžeš mi odpustit? Já... já jsem nemyslel vážně nic z toho, co jsem ti řekl. Jung-Kookie... bratříčku... promiň mi to, prosím!" Potom už jen plakal.

Zatajil jsem dech. On se mi omlouvá? Tohle mě dostalo mnohem víc, než kdyby na mě byl naštvaný... Zasloužil jsem si, aby se na mě zlobil a on se omlouvá? To už na mě bylo vážně až moc.  „Já... já se nezlobím, Hyunie!" vyhrkl jsem zoufale. „Prosím, neplač... nevyčítej si to! Prosím!" Ale on mě neslyšel. Nikdo mě neslyšel. Znovu jsem skončil na podlaze a cítil jsem, jak celou mou bytost zahaluje temnota. Taeho utrpení taky nechalo šrámy a já jsem už nebyl schopen snést víc. Rozpadal jsem se... Mé zoufalství rostlo a spolu s ním taky houstla temnota. Pohlcovala mě. Pomalu ale jistě jsem se loučil s tímto světem, s mými blízkými a na dálku taky s mým miláčkem... 

Už nikdy neuvidím Tae-Hyungieho... rozpadnu se a zmizím.