Jung-Kook

Snažil jsem se nebrečet, ale moc mi to nešlo, protože se ve mně bilo až moc pocitů. Byl jsem dojatý z máminých a Jiminových slov o tom, že mi přejí lásku a štěstí, které mi dal můj milovaný Tae-Hyungie, ale současně mě přepadla velká lítost, že už s nimi nemůžu mluvit... že jim nemůžu říct, že mě všechno moc mrzí, ale že nemusí být smutní, protože mě čeká něco tak úžasného jako je astrální svět a že se tam spolu jednou všichni sejdeme. Ano, nepochyboval jsem už o tom, že je ten svět úžasný. Jednou tam odejdu... Strach, který jsem pocítil při pohledu do světla na konci tunelu, byl opravdu dávno pryč, ale přesto, ať jsem se snažil, jak moc jsem chtěl, pořád jsem nedokázal myslet na to, že bych tam chtěl odejít teď hned. Jednou...

Přemýšlel jsem, co asi dělá miláček a taky o tom, jak asi zareaguje máma, až uvidí mé tělo? Doufal jsem, že všechna statečnost, kterou oplývá, nedovolí, aby se zhroutila. Podrží ji kluci? Zvládnou to? Snažil jsem se taky přesvědčit sám sebe, že si opravdu zasloužím jejich odpuštění, stejně tak jako jsem si zasloužil to své. Odpustí mi... určitě! Musím však být u toho? Opravdu? Možná bych měl konečně odejít alespoň na to klidné místo a nechat věci plynout bez mé přítomnosti... stejně nic neovlivním. Rahmiel mě celou dobu mlčky sledoval a když jsem zvedl uslzené oči k jeho tváři, věnoval mi něžný úsměv. 

Chtěl něco říct, ale najednou se začal pokoj rozmazávat a já jsem stačil jen vyděšeně zalapat po dechu, když náhle úplně zmizel, zatím co mě uchopila ta neznámá síla. Už mě to vážně začínalo štvát! Netušil jsem, kde se octnu tentokrát, ale věděl jsem jistě, že si na to přivolávání nikdy nezvyknu, stejně tak, jako mě to nepřestane děsit. Totálně nad sebou vždycky ztratím kontrolu a pak můžu jen zírat. Otevřel jsem prudce oči, hned jak jsem uslyšel mámin zoufalý výkřik a opravdu jsem zůstal zírat. Nelíbilo se mi místo, kde jsem se octl. Místnost byla tmavá, sterilní a nejen metaforicky chladná a děsivá... márnice. 

Měl jsem pocit, že chlad prostoupil celou mou bytost, přestože jsem opravdu žádný chlad necítil a ani cítit nemohl. Necítil a nevnímal jsem nic z fyzického světa, byl to jen můj pocit. Co jsem však vnímal opravdu naplno, byla bolest všech tří mých blízkých, která mě znovu zasáhla přímo do srdce. „Jung-Kookie, ne... ne... miláčku... ne, prosím." naříkala máma. Kluci ji podpírali z obou stran a ona se skláněla nad nějakým vozíkem, kde leželo tělo, které jsem ještě nedávno vlastnil a dával mu život svou přítomností. Bylo až po krk přikryté bílou plachtou, jen pravá ruka bezvládně visela dolů zpod přikrývky, jako ruka nějaké figuríny. Bledá a bez života... mrtvá paže mrtvého kluka. Taky má holá chodidla trčela ven, jako věšáček na cedulku, na které bylo nejspíš napsané mé jméno. 

Do mých očí vyhrkly slzy a já jsem zděšeně civěl na své ostatky. Od chvíle, co jsem se takhle viděl naposledy, vypadala má tvář mnohem bledší a jakoby chytala šedivě namodralý odstín, nejspíš z toho chladu. Rty, které byly maličko pootevřené, vypadaly vybledlé a ztuhlé. Byl jsem opravdu v šoku, když jsem se takhle viděl, jenže co bych mohl čekat, když jsem už skoro den mrtvý?! Tohle jsem vážně vidět nechtěl! Máminy slzy smáčely mou bledou tvář... teda... tvář, kterou vlastní mé tělo... zatím co vzala do své dlaně mou volně visící ruku a pevně ji stiskla. Kéž bych mohl cítit ten dotek. Po mé tváři už zase tekly slzy a mé srdce se svíralo stejnou bolestí, kterou prožívali oni. Bolestí, kterou prožívala máma.

„Já... já jsem myslela, že už jsem připravená, ale..." vzlykala. Tiskla mou ruku a druhou začala hladit mé vlasy. Vážně bych to chtěl znovu pocítit! Její láskyplné hlazení, které vždycky dokázalo uklidnit a které jsem miloval. Lásku svojí maminky. „Ale... když ho tady takhle vi... vidím... Myslela jsem, že... že mě to už tak ne... nezasáhne, ale... ale to je... to je taková hrůza vidět svého syna takhle... Ne... to nemůže být pravda! Řekněte, že... že je to jen zlý sen... pro... prosím. Že tady Kookie ne... neleží mrt... mrtvý?!" „Teto..." vydechl zoufale Jimin, který měl taky tvář mokrou od slz, ale už dál nic neřekl, jen si pevně skousl spodní ret a víc stiskl máminu paži, aby snad neupadla. Byl jsem moc vděčný za tohle jeho gesto. Jimin je vážně úžasný! Proč jen jsem ho nemohl milovat?! Taky Hobi nezačal říkat, že vůbec nejsem mrtvý a jen brečel, zatím co tiskl máminu druhou paži. 

„Takže..." ozval se ten policajt, který je sem zavezl. Až teď jsem si uvědomil, že postává opodál. „Můžete teda potvrdit, že je to Jeon Jung-Kook, váš syn?" dodal lhostejně, jako by se ptal jen na nějakou banalitu, nebo snad v jeho případě nějakou formalitu. Nelíbila se mi strohost v jeho hlase, jako by vůbec nevnímal trápení lidí u mrtvého těla. Za to já jsem vnímal všechno až moc. Máma se na něho bolestně zadívala a já jsem měl chvíli pocit, že ho tím pohledem zabije a nebo alespoň přišpendlí k podlaze. „Pro... promiňte..." špitl muž. „Nechám vás chvíli o samotě..." Otočil se a rychle opustil místnost. Máma se s novým návalem slz otočila k mému tělu a zahrnula mou chladnou tvář nespočtem polibků. Současně začala znovu hladit mé vlasy. Pořád srdceryvně plakala. 

Nemohl jsem se už na to dívat. Odvrátil jsem se a podlehl svému vlastnímu záchvatu pláče. Kde je můj anděl, když ho potřebuji? Tak kde je??? Rahmiel se však neukázal a tak mi nezbylo nic jiného, než se s návalem trýznivé bolesti poprat sám. Teda... pokoušel jsem se o to. Nevím, jak dlouhá uplynula chvíle, kdy jsem se pomalu rozpadal a oni nepřestávali truchlit, když do místnosti vešel nějaký zřízenec v bílém plášti. „Paní..." oslovil mámu. V jeho hlase zněla účast, což mě kupodivu ještě víc rozlítostnilo. Nemohl jsem přestat brečet. Máma schovala mou ruku pod přikrývku a otočila se za hlasem. Jejich pohledy se střetly. „A... ano?" vydechla a on se smutně pousmál. 

„Nechcete už jít někam do tepla? Udělám vám čaj, co říkáte?" řekl mile. „Já... já od něho nemůžu jen tak odejít!" vzlykla. „Já vás chápu paní..." řekl muž. „ale jen se zbytečně týráte. To už stačilo, nemyslíte?" „Já..." namítla, ale Jimin ji chytl a jemně ji odtáhl od mého těla. „Teto... prosím. Jung-Kookie by nechtěl, aby ses takhle trápila pohledem na něho. Pojď... pojď už... třeba na ten čaj... prosím." „Ano, mami, běž už!" zakřičel jsem, jak nejhlasitěji jsem mohl a vlasy všech přítomných zaplápolaly, jako kdyby zafoukal vítr. Zůstal jsem zkoprněle zírat a oni se taky rozhlédli, jako kdyby chtěli vědět, z kama to přišlo. Nakonec si nejspíš pomysleli, že to byl jen průvan, ale já jsem nepřestával civět. Způsobil jsem ten vítr já? Opravdu? 

„Řekněte mi ještě prosím..." ozvala se máma. „Trpěl můj syn před smrtí moc? Umřel na ten nádor v hlavě, že? Nebo... nebo ho snad někdo zabil?" napadlo ji najednou a já jsem okamžitě pustil z hlavy myšlenky ohledně toho, že bych přece jen mohl nějak působit na okolní svět. Namísto toho jsem zděšeně čekal, co zřízenec odpoví. Co když nějak poznají, že mi Tae pomohl umřít? To nesmí! „No..." poškrabal se muž na zátylku váhavě, když mu nejspíš došlo, že s ním máma zatím nikam nepůjde. 

Zřejmě však nevěděl, na co odpovědět dřív. „Zatím jsme nedělali pitvu, ale policie už mluvila s panem doktorem Lee z Busanské nemocnice." řekl nakonec. „Stihli už zjistit, že to byl chlapcův onkolog... Pan doktor se sice zaměřuje hlavně na nemoci krve, ale občas řeší i jiná nádorová onemocnění a právě on potvrdil, že opravdu diagnostikoval zhoubný nádor na mozku vašeho syna. Potvrdil taky prognózu a domníval se, že opravdu mohl umřít přirozeně... teda... podlehnout své smrtelné nemoci." 

Mámě tekly slzy po tváři a hlasitě vzlykla. „Takže... to co napsal do dopisu... to byla pravda..." Znovu se naléhavě zadívala na muže v bílém plášti. „Ale... trpěl moc? Měl bolesti?" naléhala. V jejím hlase byla slyšet touha, aby ji ujistil, že jsem netrpěl... že to nebolelo. Kéž by ji ten zřízenec dokázal nějak uklidnit. Kéž by... moc jsem v to doufal. Taky jsem doufal, že opravdu nepoznají, že mi život někdo vzal. Chudáček Tae... co kdyby na něho nějak přišli? Jen to ne, prosím. „Váš syn měl bolesti, pokud je pravda co říkal pan doktor Lee..." povzdechl si muž a mámě se podlomila kolena. Ještě že ji kluci pohotově zachytili, jinak by spadla na zem a já jsem vyplašeně zalapal po dechu. Tohle jí říkat neměl! 

„Ale..." dodal rychle. „Odebrali jsme chlapci krev a našli jsme v ní morfium... takže, zřejmě on sám a nebo někdo jiný jeho bolesti tlumil. Podle vpichů na levé paži... zřejmě přijímal morfin opakovaně." „Takže... takže o něho opravdu někdo pečoval?" vydechla máma a vyměnila si pohledy s oběma kamarády. „Tae?!" dodala téměř šeptem, ale kluci, včetně mě, ji slyšeli. Oba přikývli, že si myslí to stejné. „Ano, Tae o mě pečoval!" zašeptal jsem a mé srdce se kromě bolesti, sevřelo vřelým citem k mému tygříkovi. Miláček o mě pečoval s láskou a opravdu obětavě. Byl se mnou až do mého posledního výdechu, jak slíbil. 

Zabil mě něžně... přesně tak, jak jsem si přál.