Jung-Kook

Rahmiel mě pohladil po tváři, ale pak se vážně zadíval do mých očí. Nejistě jsem opětoval jeho pohled a čekal, co řekne. „Nenadávej na osud, Kookie." řekl potichu, přesto však důrazně. „Zatím spoustu věcí nechápeš. Přestože jsi viděl a znovu prožil celý svůj život, pořád nemáš ten správný nadhled a pořád ti spousta věcí uniká. Všechno však pochopíš v astrálním světě, úplně všechno! Pochopíš, že všechno mělo význam... každá maličkost ve tvém životě byla důležitá a dokonce i tvé utrpení mělo svůj důvod. Osud však k tobě nebyl vždycky jen krutý, ne? Tak nenadávej a buď vděčný za všechny krásné chvíle, které jsi mohl prožít se svou rodinou, přáteli i s Tae-Hyungem. Mnozí lidé jsou na tom mnohem hůř, než jsi byl ty!" „Máš pravdu." špitl jsem zahanbeně. „Osud ke mně nebyl jen krutý..." Vlastně jsem byl vděčný za spoustu věcí, které se staly v mém životě. Byl jsem vděčný za Tae-Hyungieho!

Zadíval jsem se na mámu, která už neplakala tak zoufale a jen v objetí obou mých kamarádů sem tam vzlykla. „I jejich trápení má důvod? Přestože jsem to způsobil já?" „Tvá máma by trpěla, i kdybys neutekl, protože bys ji opustil tak nebo tak." odpověděl klidně. „Trpěla by tvou nemocí a trpěla by tvou smrtí, přestože by tě třeba držela za ruku, když bys umíral. Ostatní blízcí by to měli stejně, takže to jsi nezpůsobil jen ty. A ano, i jejich trápení má důvod! Všechno později pochopíš, slibuji." „Dobře..." vydechl jsem. Znovu jsem se podíval do jeho tváře. „Věřím ti." dodal jsem upřímně a anděl se pousmál. „To je dobře, Jung-Kookie, moc dobře!" řekl mile. 

„Zvládnou to, že?" ujišťoval jsem se. Pohled na mámu mě nepřestával bolet. „Tvá máma je silná žena, Jung-Kookie!" přikývl Rahmiel. „Ty ani nevíš, jak trpělivě snášela tvou leukemii. Nevíš, kolik bezesných nocí proplakala strachem o tebe, ale pak se vzchopila a dál, s úsměvem o tebe pečovala. Když jsi čekal na dárce kostní dřeně a byls na tom opravdu špatně, ve skrytu duše se už připravovala na tvou smrt. Byla hrozně moc statečná! Zvládla by to tenkrát, přestože jsi zůstal na živu a zvládne to i teď! Neboj se o ni, Jung-Kookie. Tví kamarádi nejsou sice tak silní, hlavně Jimin je hodně citlivý, ale on, ani nikdo jiný z tvých přátel nebude na své trápení sám. Spolu to překonají, uvidíš." Do mých očí vyhrkly slzy. „Děkuji." vydechl jsem rozechvěle. „Nemáš zač." usmál se a znovu mě pohladil. 

Podíval jsem se jejich směrem, zrovna když máma zvedla hlavu, kterou měla složenou ve svých dlaních a podívala se na Jimina. „Takže... takže myslíš, že byl opravdu šťastný? Opravdu to nenapsal jen proto, aby nás uklidnil?" ujišťovala se znovu. Jako by zapomněla, že už o tom spolu mluvili. Byl jsem moc rád, že už neřeší můj útěk z domova, ale pochybuje snad o tom, co jsem napsal do dopisu? To snad ne! „Myslím, že byl opravdu šťastný." odpověděl potichu Jimin. „Ten Tae-Hyung vypadal, že za ním dokáže stát a že ho miluje. Kookie taky přece řekl, že je moc zamilovaný a že je šťastný. Chvíli jsem sice pochyboval, ale už si nemyslím, že by lhal... vážně si to nemyslím..." „A mohl ten Tae-Hyung teda být s ním, když... když... umíral?" popotáhla. "Vážně nebyl sám?" „Já si myslím, že Tae-Hyung věděl o jeho nemoci a že ho nenechal samotného." přikývl Hobi. „Věřím, že měl Jung-Kookie péči a taky myslím, že opravdu neumřel sám." „Myslím si to stejné!" přitakal Jimin. „Mys... myslíte?" vzlykla máma. „Opravdu? Už jsem se ptala jednou, ale kam teda zmizel?" 

„Možná... možná dostal strach a tak utekl..." pokrčil rameny Hobi po chviličce přemýšlení.   „Možná přijeli do Busanu a chtěli spolu jít za tebou, ale pak Kookie nečekaně umřel a on se prostě polekal. Věřím však, že byl s ním, když Kookie potřeboval, aby tam byl. Opravdu tomu věřím!" „Kookie přece věděl, že umře, když psal ten dopis..." namítla. „tak jak to myslíš, že nečekaně?" „Nemohl přece vědět, kdy se to stane..." poznamenal Jimin. „Možná ten dopis napsal pro všechny případy... kdyby to nestihl..." „To dává smysl." přikývla smutně. „Je mi líto, že čekal až do poslední chvíle!" Oba kluci ji znovu objali. 

„Taky je mi to líto!" zašeptal jsem. „Je mi líto, že jsem ti nevěřil a že jsem se vůbec nechystal vrátit domů, jak si kluci myslí..." 

Maminka vzlykla, utřela si uslzené oči a maličko se pousmála. „Jestli je to tak... tak jsem šťastná za Jung-Kookieho. Jsem šťastná, že potkal toho svého anděla!" „Já taky!" řekl smutně Jimin. „Byl bych šťastný, kdyby... kdyby miloval mě, ale chápu, že to nešlo. Moc jsem mu však přál, že poznal lásku." „Ach, Jiminie..." vydechla máma a pevně mého kamaráda objala. „Ach, Jiminie..." vydechl jsem i já. Bylo mi ho hrozně moc líto, ale současně jsem byl šťastný, že dokáže pochopit mé city k Tae-Hyungiemu. Přál bych si, aby taky poznal lásku, kterou si zaslouží. Kéž by taky zažil štěstí jako já. Vážně si nemám na co stěžovat! 

„Tak... tak půjdeme identifikovat jeho tělo... ano?" řekla statečně po chvíli, když uvolnila Jimina ze své náruče. „Už si nemyslím, že je to někdo jiný... chci to mít za sebou..." Po mé tváři tekly slzy úlevy, ale taky dojetí. Vážně je tak statečná! Její bolest už nebyla najednou tak nesnesitelná, i když za to z nemalé části mohla Rahmielova blízkost. Už jsem opravdu věřil, že to maminka zvládne. Věřil jsem, že to zvládne i Jimin s Hobim. Že to zvládnou všichni, kteří mě mají rádi. Snad to zvládne i táta a Jung-Hyunie. 

„Tak jedeme?" ozval se policajt, který se zničehonic objevil v obýváku. „Jedeme!" přikývla. Sledoval jsem, jak všichni čtyři opustili pokoj a potom jsem se přitulil ke svému andělovi. „Máma je šťastná, že jsem poznal Taeho." vydechl jsem dojatě. „Já vím!" řekl Rahmiel. „Je... je úžasná!" pokračoval jsem s nosem zabodlým do jeho hrudníku. Do očí mi vyhrkly nové slzy, ale já jsem si jich nevšímal. „Je to nejlepší máma na světě!" „Hmmmm..." přikývl. „A kluci jsou nejlepší kamarádi na světě!" pokračoval jsem pořád stejně dojatě. 

„Jistě, Kookie... jistě!" přitakal anděl pobaveně. „Odpustí mi, že?" ujišťoval jsem se. „Určitě!" slíbil a pak se na mě podíval. „Tak co, zkusíš znovu odejít?" zeptal se vážně. Já jsem však pokrčil rameny. „Ještě... ještě asi ne." Cítil jsem, že ještě nejsem připravený odejít. Ještě pořád ne. Chtěl bych vidět tátu a brášku. Chtěl bych znovu vidět Tae-Hyungieho a ujistit se, že už je na tom líp. Nejspíš bych potřeboval vidět, že mi všichni odpustili. Snad mi opravdu odpustí... Pak budu moct odejít.

Astrální svět však zatím musí počkat.