Jung-Kook

Máma nepřestávala plakat, stejně tak jako kluci, kteří se ji současně pokoušeli utěšovat. Trvalo však dlouho, než se uklidnila natolik, aby přestala vzlykat a naříkat. Celou dobu jsem se tiskl k Rahmielovi a on mě konejšivě hladil, zatím co jsem taky brečel. Bylo mi tak moc líto maminky i mých kamarádů. Pořád jsem však nevěděl, co si myslí o mém dopisu a mé srdce se svíralo strachy a nejistotou. Co když nepochopí mé sobecké jednání? Co když mi neodpustí? Co když mě začnou nenávidět? Moc jsem se bál. „Nechci na vás tlačit, paní..." ozval se znovu policajt. „ale měli bychom jet." „Počkejte ještě..." vydechla máma zoufale. „Já... já se na to musím nějak připravit, jen... jen nevím jak..." Znovu vzlykla a muž přikývl, jakože teda počká. 

Jimin ji pohladil po vlasech. Sám měl pořád oči plné slz. „Takže... takže Jung-Kookie byl nemocný?" řekla potichu. „Proč nám nic neřekl? Jak to mohl udělat? Jak mohl jen tak utéct a nechat nás v nevědomosti? Jak to mohl udělat?" Vyskočila ze sedačky a začala nervózně chodit po pokoji. Instinktivně jsem couvl. Nechtěl jsem, aby prošla skrz nás. 

„Neodpustí mi." zašeptal jsem a nové slzy vyhrkly do mých očí. „Uvidíš, že odpustí." pousmál se Rahmilel. 

„Proč to udělal, Jiminie? Proč?" naříkala máma. Zastavila se a její pohled sklouzl na mého nejlepšího kamaráda. „Nevím, teto... já nevím!" rozhodil zoufale rukama a pak se podíval na Hobiho. „Ale to znamená... to znamená, že nám lhal! Už tenkrát v tom parku věděl, že není v pořádku a lhal nám do očí!"  Hobi se zatvářil zaraženě a pak se zarazil i Jimin, když mu došlo, co řekl. „Kdy vám Kookie lhal do očí?" vyhrkla máma. „Kdy jste ho viděli, Jimine? Tak kdy?" „No..." špitl tázaný, celý rudý. „Tenkrát... tenkrát jak jsme jeli do Seoulu spolu s Jung-Hyunem. Tenkrát, když našel Kookieho telefon v té zastavárně." 

„A ty jsi nikomu nic neřekl?" vykřikla rozrušeně. „Potkal jsi ho v Seoulu? Vážně? Jak sis to mohl nechat pro sebe? Jak to, že jsi ho nepřivedl domů? Proč jsi to neřekl Jung-Hyunovi? Do háje, Jimine! Chápeš, co jsi provedl? Mohli jsme strávit poslední dny jeho života s ním! Jak jsi to mohl udělat? Jung-Kook utekl a ty jsi ho kryl? Celou tu dobu jsi věděl kde je a nechal jsi nás trpět?" „Já... já... chtěl jsem, aby jel s námi domů, přísahám, ale... ale on nechtěl." bránil se Jimin. „Plakal a tvrdil... tvrdil, že se moc zamiloval a že se nechce vrátit domů. Slíbil jsem, že budu mlčet." 

Znovu se podíval na Hobiho, jako by u něho hledal podporu. „Byla to lež, že se zamiloval?" dodal potichu. „Nemyslím, že to byla lež..." vydechl Ho-Seok, který se tvářil stejně jako Jimin... zdrceně a přistiženě. „Ty jsi tam byl taky, že?" obrátila máma svou pozornost na něho. „Proč jsi něco neřekl alespoň ty?" „Já... já jsem taky slíbil, že budu mlčet." vydechl a sklopil pohled. Máma začala znovu zběsile přecházet a já jsem se chvěl nervozitou. Vážně jsem všechno podělal. Jenže mě nenapadlo, že se mámin hněv obrátí proti klukům. Proč jen Jimin nemlčel? Už jsem sice nepotřeboval krýt, ale měli chránit sebe... Moc mě mrzelo, že mají malér. 

„Hrozně jsi mě zklamal, Jimine!" řekla máma potichu. „Skoro tak moc jako Kookie... Jak jsi to mohl udělat? Jak nám to mohl Jung-Kook udělat?" Policajt vytáhl mobil a odešel, nejspíš si někam zavolat. „Můžeš mi to odpustit, prosím?" vydechl Jimin smutně. „Já... já jsem jen chtěl, aby byl šťastný." Máma se na něho jen podívala, ale nic k tomu neřekla, jen pokrčila rameny. Už zase plakala a kluci klopili hlavy. I oni plakali. „Proč byl v tom penzionu? Proč nepřišel domů? Umřel tam tak sám." vzlykala. „Nemyslím si, že byl sám..." špitl Jimin a máma se zastavila v chůzi. „S kým tam teda podle tebe byl? Nikdo přece nevěděl, že tam je." „Psal... psal přece, že poznal velkou lásku a že... že byl šťastný." řekl potichu Hobi. „Taky nemyslím, že byl sám..."

„Ano!" vyhrkl Jimin. „V tom parku byl s nějakým klukem a tvrdil, že..." Znovu se zarazil a větu nedokončil. „Byl tam s klukem?" vydechla máma. „Co tvrdil, Jimine? No tak... kdo to byl? Jak to že byl Kookie s ním?" „Řekl, že je do něho zamilovaný." odpověděl rozpačitě Hobi za kamaráda, který už zase klopil hlavu a ronil slzy. „Nevíme, kdo to byl... prostě nějaký kluk... Tae-Hyung, tak myslím, že se jmenuje." „A ty si myslíš, že to je ten anděl, kterého Kookie zmiňoval v dopise? Tak je to on?" „Myslím, že ano..." vydechl Jimin a setřel si slzy. Bolestně se zadíval na mámu, která už zase pochodovala po místnosti. „Vypadali, že se milují." 

Bez dechu jsem čekal, co na to máma řekne. Jak přijme fakt, že jsem miloval kluka? Pořád ho moc miluju! „Ale... ale...proč teda byl v tom pokoji sám? Proč ho musela najít pokojská? Kde je ten kluk teď? Policie se o nikom nezmínila... vážně tam nebyl sám, když... když umíral?" chrlila ze sebe spolu se vzlyky. Nejspíš jí pořád nějak nedošlo, že jsem byl s klukem... „Na to se ještě můžeme policie zeptat." řekl Hobi zaraženě. „Tobě nevadí, že... že byl s klukem?" popotáhl Jimin. „Vážně myslíš, že v této situaci řeším, jestli byl s klukem a nebo s holkou?" vykřikla máma. „Měl přijít domů! Měl ho vzít sebou. Ne... neměl vůbec utíkat z domova! Jak... jak se s tím mám smířit?" 

Spolu se vzlykem jsem se schoulil ke svému andělovi, jak nejvíc jsem mohl. Opravdu jsem udělal tolik chyb! Bylo mi to moc líto, ale jak říká Rahmiel... co už nadělám? Nedokážu vrátit čas. Ale i kdybych to dokázal... udělal bych to jinak? To jsem netušil. Máma se posadila zpět na sedačku a složila hlavu do dlaní. „Takže byl s chlapcem?" řekla potichu. „Ne, tohle mi opravdu nevadí! Dlouho jsem tušila, že je Jung-Kookie v tomhle jiný než Hyunie... prostě jsem to cítila, jen jsem si vždycky myslela, že... že to budeš ty, Jiminie. Že ty budeš ten, kdo si získá jeho srdce!" Zadívala se na mého nejlepšího kamaráda, který vytřeštil oči plné slz a podíval se na mámu nemálo zaskočeně. 

„J... já?" špitl a po jeho tváři začal téct nový příval slz. „Ty... ty víš, že..." „Že ho miluješ?" pousmála se bolestně a znovu vzlykla. „Vím to už dlouho. Je mi líto, že se nezamiloval do tebe, vážně. Nic z tohoto by se pak nestalo! Kookie by neutekl a byl by s náma. Třeba bychom tu léčbu zkusili... třeba se mýlil... třeba by neumřel..." Už zase usedavě plakala. Kluci zřejmě nevěděli co říct, tak mlčeli. Jimin se ponořil do svých myšlenek a Hobi objal mámu. „Umřel bych, mami... stejně bych umřel..." zašeptal jsem. 

Plakal jsem, zatím co jsem se snažil vstřebat všechna slova, která jsem slyšel. Opravdu jsem jí měl víc věřit. Nesoudila by mě za to, že jsem gay... měl jsem se jí svěřit. Měl jsem věřit, že by pochopila i to ostatní. Teď sice tvrdí, že jsme tu léčbu měli zkusit, ale možná bych ji nakonec přece jen dokázal přesvědčit, že to nechci. Možná jsem to měl zkusit, ale já jsem jí prostě nedokázal říct, že jsem nemocný. Nešlo to! A opravdu máma tušila, že jsem na kluky? Mrzelo mě, že by chtěla, abych byl s Jiminem. Mám ho strašně moc rád, ale jak bych s ním mohl být, když jsem ho považoval za svého bratra? Něco mi však říkalo, že by přijala i Taeho, kdyby jí osud dovolil mého miláčka poznat a že by ho milovala. 

Zatracený pitomý osud!