Jung-Kook

Neměl jsem potřebu se rozhlížet po obývacím pokoji, který jsem znal až moc důvěrně. Máma neměla ráda změny a tak byl od dob mého dospívání pořád stejný. Tolik vzpomínek... tolik krásného i smutného jsem tady prožil. Nechtěl jsem však vzpomínat... Nechtěl jsem na nic myslet. Tiskl jsem se ke svému andělovi a snažil se nebrečet. Ruce jsem měl schované pod jeho hebkými křídly, kterými je překryl jako hřejivou dekou a hlavu položenou na jeho hrudníku. Neslyšel jsem žádný tlukot srdce, ale i tak mě jeho blízkost neskutečně uklidňovala. Na chvíli jsem dokonce přestal vnímat dění kolem, jen jsem zavřel oči a úplně jsem vypnul. Na chvíli jsem opravdu měl v hlavě jen prázdno a celé mé bytosti se zmocnil klid. Nemělo to však dlouhé trvání, protože se domem ozvalo rázné zvonění. 

Překvapeně, jako kdybych to nečekal, zvedl jsem hlavu a sledoval mámu, která vyskočila ze sedačky a zamířila do předsíně otevřít. Hned mi došlo, že to musí být Jimin a nemýlil jsem se. Máma se vrátila a jí v patách se opravdu hrnul Jiminie, ale ne jen on. Přišel taky Ho-Seok. Bodlo mě u srdce, když jsem uviděl své vyděšené kamarády a víc jsem se přitulil k Rahmielovi. Konejšivě mě hladil po zádech a já jsem se snažil zachovat klid. I přes jeho blízkost jsem cítil jejich strach a do mých očí se nahrnuly slzy lítosti. Vážně jsem byl hrozně sobecký, když jsem dovolil, aby se tohle stalo. Tak naivní jsem navíc byl, když jsem si myslel, že nebudu svědkem jejich bolesti... Vážně to musím všechno vidět? Jenže jsem se nedokázal přimět odejít. Nešlo to! A tak jsem čekal, jak se všechno vyvine. Pochopí mě alespoň trochu? Odpustí mi? 

Odtáhl jsem se od svého anděla a s rozšířenýma očima jsem zíral na všechny v místnosti. Jejich strach mě pohltil naplno, ale mně to v tu chvíli bylo jedno. Musí mi odpustit, musí! Po mé tváři už zase tekly slzy a mé srdce se svíralo lítostí, ale taky nadějí, že to všechno nakonec přece jen dopadne dobře. Zatím jsem nechtěl myslet na tátu a Jung-Hyuna, soustředil jsem se jen na blízké v tomto domě. Máma se jako mátoha posadila zpět do sedačky a kluci zůstali stát. „Tak co se stalo, teto?" ozval se Jimin. Zněl moc vyplašeně a jeho pohled těkal od policajta, který nervózně poposedával na pohovce, zpět na maminku. „To... to co jsi říkala do telefonu..." Zarazil se a zhluboka vydechl. „To není pravda, že ne?" dopověděl za něho rozechvěle Hobi.

Máma vzlykla a podívala se na policajta, jako kdyby čekala, že to řekne za ni a on přikývl, že chápe. „Dnes během dopoledních hodin jsme byli zavolaní do jednoho penzionu, tady v Busanu, kde pokojská našla mrtvé tělo mladého kluka. Při prohlídce jeho osobních věcí jsme našli doklady, kde jsme zjistili jeho totožnost. Šlo o Jeon Jung-Kooka a jsme si jistí, že je to syn tady paní. Potřebujeme si však být jistí jeho identitou a proto potřebujeme, aby paní Jeon jela se mnou a identifikovala tělo." řekl klidně policajt, zatím co na něho kluci hleděli, jako kdyby mluvil cizí řečí a máma začala znovu vzlykat. „Já myslím, že je to omyl, že... že..." Plakala a nemohla mluvit dál. Brečel jsem s ní. Kéž by to nebyla pravda, ale bohužel... bohužel jsem to podělal a oni opravdu našli mé mrtvé tělo. „To je přece hloupost!" vyhrkl Jimin. „Co by dělal Kookie tady v Busanu, když přece..." Ztuhl a podíval se vyplašeně na Hobiho. „Když utekl?" doplnil ho duchaplně Ho-Seok.

Smutně jsem se pousmál, když mi došlo, že mě i teď kryjí... už však zbytečně. „To nevíme, ale opravdu byl tady v Busanu... pokud to je opravdu on." řekl znovu policajt. Jimin se posadil vedle mámy a sevřel ji v objetí. „To se určitě nějak vysvětlí, teto." vydechl, pořád vyplašený kamarád. „Určitě zjistíme, že to není náš Jung-Kookie. Třeba někde ztratil mobil i doklady... třeba..." Máma jen přikývla. „Půjdeš tam se mnou, že, Jiminie?" vzlykla a Jimin váhavě pokýval hlavou. Znovu se podíval na Hobiho, který přistoupil k němu a sevřel jeho rameno. „Půjdu taky!" řekl rozhodně a Jimin se smutně usmál. 

„Co se tomu chlapci vlastně stalo?" podívala se máma na policajta uslzenýma očima. „Někdo ho snad zavraždil?" „To nevíme jistě..." odpověděl ne moc ochotně policajt. „Zatím nevíme příčinu smrti, tu určí až soudní pitva... pokud bude nařízena." „Aha..." povzdechla si máma. „Je mi líto, že umřel." „To mně taky..." pokýval hlavou chladně muž v uniformě. Nezněl však moc přesvědčivě, fakt smutné.  

„Nechci na vás tlačit, ale měli bychom jet." připomněl nervózně. „Počkejte!" vyhrkla máma. „Ten... ten dopis. Můžu si to nejdřív přečíst?" „Jistě." přikývl. „Jaký dopis?" zeptal se Jimin a ona mu ukázala složený list, který pořád držela v ruce. „Zjistím, jestli to psal Kookie a pokud ne... budu alespoň vědět, že ten chudáček opravdu není on! Čekala jsem na tebe, Jiminie, protože jsem se moc bála..." znovu vzlykla a Jimin ji konejšivě pohladil. „Tak se na to podívejte..." vydechl Hobi, ale ona se k tomu pořád nějak neměla. Strach z ní tryskal jako voda z fontány. Tušil jsem, že se bojí ztratit naději. Znovu jsem se schoulil do andělovy náruče, když máma list papíru rozložila a přeletěla po něm svým pohledem. Ruka se jí začala chvět a papír spadl na zem. Zajíkla se hlasitým vzlykem a pak složila hlavu do dlaní. Bolest ji celou ochromila a do mých očí vyhrkly slzy. 

Jimin se na ni vyděšeně podíval, zvedl papír a pak zalapal po dechu. „Psal to Jung-Kookie..." řekl zlomeně a Hobi vyděšeně vykulil oči. „Ne... to ne..." zašeptal. „Ale... ale to neznamená, že je to on!" trvala si na svém máma mezi vzlyky. „Jiminie... mů... můžeš prosím přečíst, co je tam napsané?" Jimin setřel své slzy a znovu se zadíval na papír. Začal číst. Se zatajeným dechem jsem poslouchal jeho slova... moje slova... 

„Milovaná maminko! Milovaný tatínku a stejně milovaný Hyunie! Je na čase, abych vám řekl pravdu o svém útěku z domova. Je mi líto, že to zjišťujete takhle, opravdu moc líto! Pokud totiž čtete tyto řádky, zřejmě už nejsem naživu..." Jiminův hlas se chvěl a od této pasáže se začal chvět mnohem víc. Sem tam vzlykl a nakonec musel zbytek dočíst Hobi, ale ani on nedokázal, aby se jeho hlas nechvěl. Tváře všech... kromě policajta a mého anděla, smáčely slzy. „Tak moc mě mrzí, že jsem se s vámi nemohl rozloučit. Odpusťte mi prosím! Moc vás miluju, opravdu! Váš... váš...Koo... Kookie..." 

Hobiho hlas se zlomil a jeho ruka s papírem klesla podél těla. Stál a plakal, stejně jako Jimin, který po chvíli objal mámu. Ta se k němu zoufale přitiskla a zdálo se, že umře bolestí. Hobi se k nim hned přidal. Objal mámu i Jimina ve svém medvědím objetí a všichni tři ronili hořké slzy žalu. „Jung-Kookie, ne!" naříkala máma. „To... to nemůže být pravda... ne... můj Jung-Kookie, neeeee!" Už jí však došlo, že opravdu pojede identifikovat mé tělo a její bolest byla neskutečně velká. „Ale ano, mami..." zašeptal jsem smutně. „Je to pravda!" Rahmiel mě pohladil a já jsem schoval tvář do jeho tmavé tuniky. Vzlykal jsem a nemohl se uklidnit. Byl jsem vážně nehorázný sobec! 

Můžou mi opravdu odpustit?