Jung-Kook

Bál jsem se otevřít oči, protože jsem věděl, že rozhodně nejsem na tom klidném místě, kam jsem chtěl na radu Jaela jít. Kdo si mě však přivolal? Vnímal jsem strach a taky paniku, která vyzařovala z osoby v mé blízkosti. Z osoby mně hodně blízké, tím jsem si byl čím dál víc jistý. „To je vážně nějaký omyl!" ozval se rozrušený ženský hlas a já jsem zeširoka rozevřel oči. Máma! V tu chvíli jako by mým srdcem projel šíp... zabolelo to víc než moc. Svezl jsem se k zemi a bez dechu jsem zíral na máminu tvář, kterou již smáčely slzy. 

„Jung-Kookie není mrtvý!" vzlykla. „Jung-Kookie se mi vrátí domů! Slíbil to! Jung-Kookie neumřel!" „Je mi to líto, paní..." ozval se nějaký mužský hlas. „ale už jsem vám říkal, že jsme našli jeho tělo a podle dokladů je jisté, že je to Jung-Kook, váš syn. Potřebujeme však, aby jste ho identifikovala. Jsou to předpisy, paní." „Ne!" vykřikla znovu maminka. „Vy mě vůbec neposloucháte! Nevím, čí tělo jste našli, ale Jung-Kookie rozhodně není mrtvý! Není, slyšíte?" Cítil jsem, že i když její ústa říkají, že nejsem mrtvý, že její srdce ví, že je to pravda, jen si to pořád ještě nechce přiznat. Zoufale se zhroutila na sedačku, schovala tvář do dlaní a jejím tělem lomcovaly vzlyky, zatím co já jsem znovu umíral. Po tom utrpení vedle Tae-Hyungieho jsem už neměl sílu snášet máminu bolest. 

Tak moc mi to bylo líto. „Mami... maminečko moje..." šeptal jsem jako v transu. „Odpusť mi to, prosím. Maminečko... mami... neplakej... maminečko..." Natáhl jsem ruku, jako kdybych ji chtěl pohladit, ale ani jsem se nehnul z místa. Stejně bych ji nedokázal utěšit, stejně tak jako jsem nedokázal utěšit Taeho. Máma nepřestávala plakat a mou tvář smáčely slzy stejně tak jako tu její. Moc to bolelo a pocit viny se vrátil v plné síle. Jak jsem jí to mohl udělat? Jak jsem ji mohl takhle zdrtit? Proč jen jsem neodešel, abych tohle nemusel vidět? Bolest, bezmoc a lítost mě zabíjely. Může duše znovu umřít? Třeba se opravdu rozplynu a zmizím do nicoty... do zapomnění, které si zasloužím! Po tom, co jsem provedl miláčkovi a mámě... chtěl bych zmizet navždy. Nezasloužím si žádný astrální svět! 

„Je mi to vážně moc líto." ozval se znovu ten muž bez emocí. „Jste doma sama? Možná by jste měla někomu zavolat... ale... vážně potřebujeme aby jste jela se mnou a potvrdila, že jde o tělo vašeho syna." „Manžel s mým druhým synem dnes ráno odletěli pracovně do Thajska..." soukala ze sebe maminka mezi vzlyky. „Vrátí se zítra." „Možná by jste jim měla zavolat." řekl zase ten muž. Vnímal jsem je už jakoby z dálky... byl jsem až moc zničený lítostí a žalem. Měl jsem pocit, že to už vážně nezvládnu. „Ty to zvládneš." zašeptal někdo do mého ucha a já jsem se s pláčem vrhl do náruče mého anděla. „Je mi to tak moc líto!" vzlykal jsem, zatím co mě Rahmiel objímal. Byl jsem neskutečně vděčný, že se mi ukázal. 

„Ne!" odpověděla máma. „Nebudu je rozrušovat, když jde o jasný omyl! Ale zavolám své kamarádce. Ona... ona tam půjde se mnou..." Pořád schoulený v andělově konejšivé náruči, jsem sledoval, jak máma vytahuje mobil a po chvíli čekání někdo její hovor přijal. „Jiminie..." vydechla a já jsem se víc přitiskl k andělovu tělu. „Je... je máma doma?.... Hmmm... aha... tak... tak můžeš přijít ty? Je... je tady policajt a tvrdí, že... že je Kookie mrtvý!" Neslyšel jsem, co odpovídá Jimin, ale dokázal jsem si představit zděšení v jeho tváři. Vždycky se o mě moc bál a navíc mě miluje... Ach Jiminie... 

„Měl... měl jsem tě poslechnout a odejít!" vzlykl jsem zoufale a Rahmiel mě konejšivě pohladil po vlasech. „Měl, Jung-Kookie, ale co už naděláme?" povzdechl si smutně. „Nejspíš si musíš tímhle vším projít... nejspíš to musíš protrpět a dokončit tak svou cestu. To utrpení, kterému ses vyhnul, než jsi umřel, si tě našlo po smrti..." „Já jsem přece trpěl i před svou smrtí!" namítl jsem lítostivě. „Ano trpěl..." souhlasil anděl. „Já to přece vím! Ale trpěl bys mnohem víc, kdybys neurychlil svou smrt." dodal smutně. „Tak to bylo napsáno v tvém osudu... je mi to moc líto, Kookie." „To... to nic..." vzlykl jsem. „Zas... zasloužím si to!" Rahmiel na to už nic neřekl, jen mě víc stiskl a znovu mě pohladil. 

Sledoval jsem, jak máma odložila mobil a pak se znovu svezla na sedačku. „Přijde Kookieho kamarád Jimin." řekla tichým a zlomeným hlasem. „On... on tam půjde se mnou." „Dobře..." pokýval hlavou policajt a máma znovu vzlykla. „Málem bych zapomněl..." vzpomněl si najednou ten muž. Byl tak klidný, až mě to děsilo. Nejspíš byl zvyklý oznamovat smutné zprávy pozůstalým, jak smutné... „Našli jsme u chlapce nějaký dopis... měl jsem vám ho předat." „Do... dopis?" Máma natáhla ruku a převzala si složený papír. 

Můj vzkaz pro ni, tátu a brášku? Chtěl jsem je vidět, ale jejich spojenou bolest bych už vážně nezvládl! Ještě víc jsem se přitiskl ke svému andělovi a se zatajeným dechem čekal, až máma začne číst. Ona však svěsila ruku a na papír se ani nepodívala. „Počkám na Jimina..." řekla potichu. Už neplakala, ale její bolest byla pořád hmatatelná a silná. Silná tak jako ta miláčkova a stejně nesnesitelná. 

Kdybych nebyl v Rahmielově náruči, nejspíš bych se opravdu rozplynul.