Jung-Kook

Ještě chvíli jsem stál a udiveně zíral na Taeho rozkošný úsměv. Skoro bych myslel, že tak reagoval na mně, ale tomu se mi nechtělo věřit. Jak by mohl? Přesto jsem si užíval klid a pohodu, které z něho vyzařovaly jako příjemný vánek. „Pokouším se Tae-Hyungieho utěšit celou dobu, ale marně." ozval se najednou anděl změněným hlasem a já jsem se překvapeně otočil jeho směrem. Vykulil jsem pak oči v údivu, když jsem zjistil, že kromě hlasu změnil také svou podobu. Už tam nebyla zářivá bytost! Stejně jako Rahmiel, i on měl sněhově bílá křídla, tmavý oděv a taky jako on nepřestal zářit. Byl nádherný! Anděl se však na mě podíval s výrazem jako „děje se něco?" 

a já jsem se proto raději namísto očumování jeho nové podoby snažil zaměřit na to, co mi právě řekl. Jeho výraz jako na povel posmutněl. „Tae netuší, že existuju. Vůbec nevnímá mou přítomnost, takže má snaha o útěchu se proto míjí účinkem." pokračoval smutně a já jsem taky posmutněl. „To je mi líto." vydechl jsem s účastí. Bylo mi opravdu moc líto miláčka, že nevnímá nabízenou úlevu od svého trápení, ale bylo mi taky líto jeho anděla. Musí to pro něho být moc těžké! Pořád jsem však nějak nechápal, kam tím míří. „Na mou útěchu reaguje, jen když spí." dodal a mé oči se rozšířily náhlým pochopením. „Viděl jsem to!" vyhrkl jsem nadšeně. „Ty jsi ho pohladil a on se zklidnil! Ale jak je to možné?" 

„Abych ti to vysvětlil..." odpověděl s malým pousmátím. „Lidé jsou totiž během spánku otevření duchovnímu světu... mnohem víc než v bdělém stavu. Někteří hodně duchovně založení jedinci dokonce dokážou na chvíli opustit své tělo, což se ale bohužel netýká Taeho. Ten se nikdy nezajímal o duchovní život, stejně jako ty..." dodal a já jsem zahanbeně sklonil hlavu. Mrzelo mě, že mi to vyčítá i on. Koho by ale napadlo, že je to potřeba? Nikdo mi to nikdy neřekl! Anděl mě však zlehka pohladil po vlasech a já jsem zvedl hlavu a zadíval se do jeho zářivě modrých očí. Nezdálo se, že by to myslel jako výčitku a tak jsem se znovu uklidnil. „Abych to dopověděl..." usmál se konejšivě, když zaznamenal, že znovu poslouchám. „Během snění se lidské vědomí a duchovní svět prolíná a tak i Tae reaguje na mou přítomnost. Proto ho můžu utěšit, alespoň když spí."

„Takže... takže..." vydechl jsem užasle. „znamená to, že by mohl reagovat i na mě?" „Ne jen že mohl..." mrkl na mě pobaveně. „On reagoval. Ten úsměv na jeho rty jsi přece vykouzlil ty!" „Vážně?" vypískl jsem radostí bez sebe. „Vážně já?" „Je tady snad ještě nějaký jiný Jung-Kookie, který by šeptal do jeho ouška?" zasmál se a já jsem vehementně zakroutil hlavou. Ještě to tak! Pořád jsem tomu však nemohl uvěřit. Miláček se usmál díky mně? „Právě se mu o tobě zdá!" řekl mile anděl a já jsem znovu vykulil oči. „Vážně?" „Vážně, Jung-Kookie, vážně!" smál se anděl, zatím co já jsem znovu zíral do Taeho tváře. Zdá se mu o mně? Pořád se usmíval a mé srdce se svíralo štěstím, že za ten úsměv můžu opravdu já.

Přece jen nejsem až tak bezmocný!