Jung-Kook

Snažil jsem se uklidnit a moc jsem doufal, že mi teď Rahmiel neoznámí, že tady zůstanu už navždy. Pořád mě držel ve svém objetí a já jsem znovu vzlykl. „Pokusíš se znovu odejít, ale ne hned." odpověděl. Potom poodstoupil a zadíval se do mých očí, které byly plné slz. „Vážně ještě nejsi připravený na astrální svět." pokýval hlavou smutně. „Nejspíš se musíš sám v sobě srovnat... dohnat to, co jsi nestihl, dokud jsi ještě žil. Taky se musíš nějak odpoutat od Tae-Hyunga..." „Ale... ale jak?" vydechl jsem. „Jak to mám udělat?" „Nevím, Jung-Kookie... vážně nevím." povzdechl si. 

Smutně jsem sklonil hlavu. Srovnat se v sobě je jedna věc, ale odpoutat se od miláčka je věc druhá, navíc zcela jistě nemožná! „Zkus za ním nechodit." poradil mi můj anděl. „Zkus na něho nemyslet. Zaměř se jen na sebe a na astrální svět." „To nejde!" vyhrkl jsem zoufale. „Jak mám na něho nemyslet? Já... já ho pořád moc miluju! Navíc... jak mám za ním nejít? Volal mě!" „Bezva..." povzdechl si rezignovaně Rahmiel. „Tak si dělej, co chceš! Budeš ale moc trpět, jestli za ním půjdeš, víš to?" Rozechvěle jsem přikývl a dlaní si setřel protivné slzy, které stékaly po mé tváři. Věděl jsem to. Věděl jsem, že jsem se neměl vracet. Věděl jsem, že má Rahmiel pravdu, ale má touha, vidět Tae-Hyungieho byla čím dál víc naléhavá. Naléhavější než astrální svět! Naléhavější než má touha odejít. 

„Budeš na to sám, Kookie..." varoval mě. „Zvládneš to?" „Ty... ty nebudeš se mnou?" vysoukal jsem ze sebe zaskočeně. Myslel jsem, že mě neopustí, tohle by mně fakt nenapadlo. „Neposloucháš mě, máš svou hlavu..." zamračil se. „Není důvod, abych byl pořád s tebou." „Ale..." protestoval jsem. „Já tě potřebuji!" „Vážně?" pousmál se ironicky. „Tak proč chceš jít za ním?" „Protože... protože..." soukal jsem ze sebe, jenže on mi skočil do řeči. „Protože potřebuješ Taeho víc než mě!" odpověděl za mě. „Takže... dělej si, co chceš, Kookie." „Už zase jsi na mě zlý!" vyčetl jsem mu a on se smutně pousmál. „Možná že opravdu jsem, ale je to tvá volba. Buď se opravdu pokusíš oprostit a já zůstanu pořád s tebou a nebo půjdeš za ním, ale budeš sám. Tak jak to chceš?" 

Pořád jsem na něho zaraženě zíral. Tohle je vydírání! Tohle mi přece nemůže udělat! Není pravda, že Taeho potřebuji víc než svého anděla, ale... Taeho prostě musím vidět! Ach jo... proč se mi tohle musí dít? Znovu jsem vzlykl a nechal slzy volně stékat po mé tváři. Připadal jsem si zrazený a nepochopený. „Dobře, běž za Tae-Hyungem." povzdechl si Rahmiel. „Možná to přece jen k něčemu bude... Možná si alespoň rychleji uvědomíš, že opravdu chceš odejít. Myslím, že bude nejlepší, když na to budeš sám, už ti do ničeho nebudu kecat!" dodal a já jsem smutně přikývl. Možná... Nechtěl jsem v tom však zůstat sám. Moc jsem se bál zůstat bez Rahmiela, ale touha vidět mého tygříka byla nakonec přece jen silnější než strach. 

„Přijdu, pokud mě budeš opravdu naléhavě potřebovat." řekl konejšivě můj anděl. „Neboj se. V nejhorším případě můžeš zkontaktovat taky jeho anděla strážného." „Tak... tak dobře." svolil jsem nejistě. Ulevilo se mi však, že se můžu obrátit pro pomoc, kdybych to opravdu nezvládal. Ještě že tak... „Jak se můžu dostat za miláčkem?" zeptal jsem se rozechvěle. Nemohl jsem se už dočkat, až uvidím jeho tvář. „Stačí jen, když na něho budeš hodně myslet." odpověděl pohotově. „Objevíš se pak přesně tam, kde je on." „Vážně?" vydechl jsem užasle. „Vážně stačí jen na něho myslet?" 

Setřel jsem své slzy. Nestačil mi však odpovědět, ani já jsem nestačil začít hodně myslet na svého miláčka, protože se už zase něco dělo. V tu chvíli jsem totiž pocítil zvláštní sílu, která mě jakoby uchopila a vyzvedla. Pokoj se začal rozmazávat a já jsem zděšeně zalapal po dechu. „Možná tě taky přivolá on sám..." ozval se Rahmiel. Zněl už jako by z dálky a pak najednou všechno zmizelo. Ještě víc vyděšeně jsem stiskl víčka k sobě a když jsem pak oči po chvíli znovu otevřel, zjistil jsem, že jsem v jiném pokoji. 

Anděl byl pryč, ale... v pokoji byl Tae-Hyungie!