Jung-Kook

Divný pocit nejistoty rostl a s ním i větší a větší těžkost v mých nohách. Zbývalo už jen pár kroků k záhadnému světlu na konci tunelu, ale já jsem už nemohl dál. Zůstal jsem stát a Rahmiel, aniž by pustil mou ruku, zastavil taky. Nervózně se podíval do mé tváře, jenže já jsem ho ignoroval. Zíral jsem jen na to světlo. Chtěl jsem sice odejít, jenže to světlo mě už vůbec nelákalo, spíš naopak... začal jsem se bát. 

„Čeho se bojíš, Jung-Kookie?" zeptal se opatrně anděl. „Vždyť jsem ti už přece vysvětlil, že odejít do astrálního světa je ta jediná a správná možnost a že se tam jednou znovu setkáš se svými blízkými. Proč zase váháš?" Jen jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem co říct, protože jsem si sám nebyl jistý tím, co se se mnou děje. Netušil jsem, proč váhám. Věřil jsem všemu, co mi Rahmiel řekl a přesto jsem pochyboval. 

Snažil jsem se přijít na to, v čem je problém a můj anděl trpělivě čekal. A pak mi to začalo docházet... Znám jen tento svět a ten astrální je pro mě tak cizí a vzdálený. Opravdu je ten svět tak úžasný? Opravdu je to domov? Jenže pro mě je domov tam, kde je má rodina, přátelé a hlavně tam, kde je můj miláček Tae-Hyungie! Jak mám odejít, když mě tady tygřík potřebuje? Opravdu se tam s ním jednou setkám? Setkám se tam se všemi? Opravdu mi to bude připadat jen jako okamžik? Ale co když ne? A co když mi blízcí nedokážou odpustit a nebudou mě chtít vidět? 

Navíc to světlo, takhle z blízka, vypadalo dost děsivě. Jako bych měl projít do prázdna, nikam... Kromě světla totiž nebylo nic vidět! Nic, co by napovědělo, kam vlastně jdu. „Jung-Kookie..." povzdechl si Rahmiel. „Proč všechno už zase komplikuješ? Copak jsi nepochopil nic z toho, co jsem ti řekl? Astrální svět je krásný a budeš tam opravdu šťastný! Tví blízcí ti odpustí, bude to dobré, věř mi. Ani se nemusíš bát projít bránou, nejsi na to sám. Proto jsem přece s tebou a spolu to dokážeme. Pojď!" Znovu mě popostrčil směrem ke světlu, ale já jsem udělal krok a znovu jsem se zastavil. Věřil jsem mu, ale i tak můj pocit strachu stále rostl, až se podobal menší panice. 

„Já ne... nemůžu!" vyhrkl jsem rozechvěle a než se stačil anděl vzpamatovat, vytrhl jsem se z jeho sevření. Otočil jsem se na patě a běžel z tunelu ven, jako kdyby mě mělo něco sežrat. „Kookie!" ozval se Rahmiel a já jsem polekaně vykřikl, protože najednou stál přede mnou. Málem jsem do něho vrazil. On mě však zachytil a já jsem zůstal stát. Celý jsem se chvěl a bál se podívat do jeho tváře. Čekal jsem, že se bude zlobit. „Tušil jsem, že se tohle stane." povzdechl si anděl. Zněl však smutně, ne naštvaně a já jsem opatrně vzhlédl. Setkal jsem se s pohledem jeho očí, ve kterých byl taky vidět smutek. „Tu... tušil?" vydechl jsem zaraženě. 

Jen přikývl a pak obmotal ruce kolem mého těla a přitáhl si mě do náruče. „Říkal jsem, že jsi až moc spjatý s materií..." zašeptal, zatím co mě stále objímal. „...že jsi až moc spoutaný láskou k Tae-Hyungovi. Doufal jsem však, že by se tvůj odchod přece jen mohl podařit, chtěl jsem to zkusit..." Potichu jsem vzlykl a víc se na něho namáčkl. Dlaní jsem přejížděl po jeho křídlech, které byly hebké a načechrané jako obláčky. Uklidňovalo mě to a on mě nechal, i když netuším, jestli mu to bylo příjemné. „Co... co bude teď?" popotáhl jsem. Začalo mi docházet, že jsem se neměl vracet, jenže už bylo nejspíš pozdě... brána zmizela. 

Neviděl jsem tunel ani to světlo na konci.