Jung-Kook

Srdce se mi sevřelo a já jsem zůstal zaraženě stát. Tae-Hyungie mě volá? Byl jsem si víc než jistý, že to byl jeho hlas. Je snad tady? Ví o mně??? Jak by o mně mohl vědět? Necítil jsem však jeho přítomnost a to mě dost mátlo. „Jung-Kookie, pojď!" řekl naléhavě Rahmiel a škubl mou rukou, aby mě tím přiměl k dalšímu kroku. „Po... počkej..." vydechl jsem rozechvěle. Chtěl jsem sice odejít, ale současně jsem zatoužil znovu vidět tygříkovu tvář. Ještě jednou, naposledy... Tak moc mi chyběl pohled do jeho milované tváře. Tak moc bych chtěl vidět jeho úsměv a jeho nádherné oči. Taky bych chtěl znovu slyšet jeho sametově smyslný hlas. Opravdu je tady? 

Chtěl jsem se otočit, jenže Rahmiel mi v tom zabránil. „Ne!" odvětil. „Není na co čekat. Pojď už!" Znovu zatáhl za mou ruku, ale já jsem se jemně vyškubl z jeho sevření a zadíval se s rozšířenýma očima do jeho tváře. „Prosím... počkej." požádal jsem, taky dost naléhavě. „Nemůžu přece jen tak odejít, když mě volá můj miláček!" „To je fakt čím dál lepší..." zamračil se anděl. „Tolik práce mi dalo přesvědčit tě, aby ses dostal až sem a ty najednou nechceš odejít?" „Já... já chci, ale... Tae-Hyungie... on... já..." začal jsem vysvětlovat zmateně, aniž bych sám věděl, co přesně tím myslím. Raději jsem zmlkl. Civěl jsem pak na mého anděla, jako by mi snad mohl on nějak vysvětlit mé myšlenkové pochody a současně jsem napjatě poslouchal, jestli znovu neuslyším Taeho volání. Volal mě, nebo to snad byl jen nějaký přelud? 

„Jung-Kookie, on tě sice volal, ale sám víš, že nečeká, že se za ním vrátíš." řekl Rahmiel. Zněl mile, ale z jeho hlasu byla cítit i velká nervozita. „Neviděl tě a ani tě neslyšel, vzpomínáš? Nedoufá v tvůj návrat, tak už pojď, prosím!" „Za chvíli!" vydechl jsem. Přestože jsem viděl andělův nesouhlasný pohled, otočil jsem se čelem k pokoji. Doufal jsem, že tam uvidím Taeho, jenže on tam nebyl. Zmateně jsem zamrkal. Jak jsem ho mohl slyšet, když tady není? Kde teda je? Měl bych se jít podívat kde je a ujistit se, že je v pořádku. „Kookie!" ozval se přísně anděl, až jsem sebou cukl. „Tae určitě bude v pořádku! Nemysli už na něho, mysli jen na astrální svět. Slíbil jsem ti přece, že se tam spolu znovu setkáte, ale ty musíš nejdřív odejít! Tak tady nevymýšlej kraviny a pojď!" 

Došlo mi, že má Rahmiel nejspíš pravdu... už přece odcházím, tak proč se otáčím zpět? Proč pořád myslím na miláčka? Přesto jsem se ještě naposledy rozhlédl po místnosti plné nádherných Sakur, kde však bohužel nebyl můj tygřík. Bylo mi moc líto, že tam není. Jen okamžik jsem ještě stál, zíral a hlavou se mi mihly vzpomínky na to, jak jsme tady s tygříkem trávili poslední dny mého života. Tolik lásky a štěstí jsem od něho dostal. Tolik krásných vzpomínek, které si vezmu sebou do toho astrálního světa. Nikdy nezapomenu! „Děkuji, miláčku!" zašeptal jsem. „Děkuji za všechno!" Po tváři mi stekla jedna osamělá slza a já jsem ji nechal. Měl bych jít... 

S povzdechem jsem se otočil zpět k tunelu a anděl znovu sevřel mou ruku ve své dlani. Brána tam pořád kupodivu byla, ale já jsem se už necítil být tak lehký, jako ještě před nějakou chvílí. I když jsem chtěl, nemohl jsem přestat myslet na svého miláčka. Proč bych ho vlastně nemohl ještě jednou vidět? Rahmiel nijak mé myšlenky nekomentoval, ale víc stiskl mou dlaň. Oba jsme vkročili do tunelu. 

Následoval jsem sice jeho kroky, jenže má jistota, že opravdu odejdu, byla pryč.