Jung-Kook

Konečně jsem zmateně otevřel oči. Byl jsem však ještě víc dezorientovaný a rozklepaný strachy než před tím. Zjistil jsem, že se nacházím pořád v tom stejném pokoji a nechápal jsem co se děje. Jak je to možné? Neměl jsem odejít do jiného světa? Umřel jsem a nebo ne? „Ahoj, Jung-Kookie.", ozval se odněkud ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšel. Krásnější než miláčkův, což je co říct. Zněl jako úchvatná melodie, zvonkohra a zpěv ptáků současně. Byl moc vlídný a uklidňující, přestože nezněl jako hlas lidský. „Neboj se, všechno bude v pořádku. Chci ti pomoct!", pokračoval ten někdo a já jsem se začal pomalu ale jistě uklidňovat, přestože jsem nikde neviděl majitele hlasu, ani jsem netušil, komu patří. Věřil jsem mu. 

„A... ahoj...", vydechl jsem užasle, když můj zrak najednou spočinul na zářivé bytosti. Ještě před okamžikem jsem tam nikoho neviděl a najednou tady byl... on? Nebyl jsem si jistý, ale rozhodl jsem se zářící bytost brát jako osobu, kterou můžu považovat za „muže". Byl jako ztělesnění světla a čistoty. Nádherný a úchvatný! Už na první pohled budil důvěru a vzbuzoval klid a lásku. Přesto jsem se úplně neuklidnil. Něco bylo špatně, jen jsem nevěděl co. „Ty... ty jsi...?" Otázku jsem nedopověděl, jen jsem zíral. „Anděl?", dopověděl za mě a v jeho hlase byl slyšet smích. Přes tu zář jsem však neviděl žádnou tvář. Možná andělé nemají tvář?! Neměl jsem důvod pochybovat, že je opravdu anděl. „Hmmm...", pokýval jsem hlavou nejistě. „Přesně tohle jsem se chtěl zeptat." 

„Jsem tvůj anděl strážný.", oznámil mi klidně. „A jsem tady, abych ti pomohl odejít do astrálního světa." „Takže to krásné místo opravdu existuje?", vypískl jsem užasle. „Opravdu?" „Jistě že existuje, Kookie.", bavil se anděl mou radostí. „Opravdu!" Ještě chvíli jsem se radoval, ale pak jsem se zarazil. „Ale to znamená... to znamená, že jsem opravdu umřel?", vydechl jsem. Na jednu stranu jsem chtěl sebe i své blízké ušetřit trápení, které by způsobilo mé pomalé umírání, ale na stranu druhou... kdybych ještě žil... Udělal jsem tolik chyb! 

„Ano, tvé tělo opravdu umřelo!", potvrdil anděl a já jsem si smutně povzdechl. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem ztuhl. V tom okamžiku mi došlo, co je asi špatně. Ten pocit, že jsem naživu... Bylo to sice jiné, než když jsem se probral v autě potom, co jsem čekal, že mě Kyung zabil, ale přesto intenzivní, přestože mě nic nebolelo. Necítil jsem ani náznak bolesti hlavy. Připadal jsem si živý, ale současně až podivně lehký a nehmotný. Kéž bych to uměl popsat, ale ten pocit se prostě popsat nedá! „Co... co se to se mnou děje?", zeptal jsem se nervózně. „Proč se cítím být naživu? Měl bych se tak cítit?" 

„Vlastně neměl.", povzdechl si můj anděl. „Je to menší komplikace, Kookie..." Moc mě nepotěšil. Pořád jsem však nechápal, co tím chce říct. „Tvá duše... ty... jsi až příliš spjatý s materií.", pokračoval. „S čím?" Stále jsem nechápal. „Se svým tělem.", vysvětlil. „S tímto světem. A taky s Tae-Hyungem..." S Tae-Hyungem? Jistě, s ním asi nejvíc! „Co to znamená?", vydechl jsem rozechvěle. Pocítil jsem tlak v místě, kde bych jako živý měl srdce. 

Zmínka o Tae-Hyungovi mě hodně bolestně zasáhla a já jsem měl pocit, že nemůžu dýchat úzkostí. Ale proč bych měl dýchat? Jsem přece mrtvý, nebo ne? Opravdu jsem až tak moc spjatý s materií, jak tomu můj anděl říká? Mimoděk jsem se pootočil a uviděl na posteli své tělo. Byl jsem to já a přece už nebyl... Byl to hrozně zvláštní pocit, až neskutečný. Mé tělo! Já? Ležel jsem na zádech se zavřenýma očima. Vypadal jsem, jako kdybych jen spal. 

Jenže jsem vážně mrtvý.