Od doby, co Ginny vzala všechny nalezené dovnitř chaty, uběhlo už několik hodin. Několik úžasných hodin, které by bez jejich přítomnosti jen s malou pravděpodobností mohly být tak zábavné. Nakonec i Hermiona uznala, že to byl správný krok.

Byl to dobrý krok pro všechny tady – Blaise se ukázal jako ukázkový bavič, padl si dokonale do noty s oběma dvojčaty, Theodore naopak s Harrym, se kterým vedl sáhodlouhé diskuze za popíjení už určitě dávno vystydlého čaje a Ginny s Pansy vařily. Nebo spíš vařila Ginny a Pansy se motala po místní skromné kuchyni a snažila se pochytit z toho alespoň něco. Výsledkem toho celého jejich snažení byly bramborák z brambor, které Ron vytáhl zpod kuchyňské linky a které se tam vzaly jen Merlin ví odkud a spokojená Pansy. Sice by sama moc úspěšná nebyla, ale to nezabránilo tomu, aby na sebe byla hrdá. Dokonce i tohle její malé vánoční přání se jí dneska splnilo.

A Hermiona – ta s úsměvem sledovala ostatní a byla ráda za ně, jak si dnešek užívají – byl celý spontánní, ale to nijak nevadilo té kouzelné atmosféře, která tady vládla. Jediné slabé místo toho celého byla neodvratná skutečnost, že zítra se už všechno vrátí do starých kolejí a budou opět nepřátelé téměř na život a na smrt. Dneska na to však ještě nechtěla myslet.

„Grangerová?" ozval se za ní známý hlas a ona se otočila – úsměv jí trochu ochabl, ale pořád na její tváři byl znatelný.

„Malfoyi?"

„Pojď ven." poznamenal jednoduše a příkladově vyšel rychle ze dveří, přičemž stihl Hermioně hodit její mohutnou pletenou čepici červené barvy s obří bambulí.

Hermiona sice opravdu chvíli uvažovala nad tím, jestli tam jít, ale nakonec s pokrčením ramen vyšla za ním – neměla už moc co ztratit. Navíc, co by se mohlo stát?

Obloha už byla tmavá a zářily na ní hvězdy – Hermiona si jako malá myslela, žensjon to drahokamy, jako ty z matčiných šperků, které měla schované v uzamčené šperkovnici pod postelí. které tam někdo rosypal. A dneska... to pro ni byly pořád ty drahokamy. Krásné, kouzelné a nedosažitelné.

„Co jsi chtěl?" zeptala se ho po chvíli, kdy mlčel a jenom upíral pohled na všechny ty hvězdy.

„Ty asi nedokážeš chvíli mlčet, co? Ukecanějšího člověka neznám, takže asi ne." trochu se ušklíbl Draco a Hermiona jen tak pro efekt nafoukla tváře, ale ve skutečnosti naštvaná nebyla.

„Merline, hlavně klid." pokračoval bez jediného pohledu směřovanému na ni a Hermiona, když zvedala též oči k obloze, svraštila obočí – co to s ním je? Takto se nikdy nechoval... kromě těch několika měsíců před už více než rokem.

„Klid? Když je v jedné miniaturní chatě nacpaných asi deset lidí, kteří jsou taková časovaná bomba, kterou slyším tikat? Už se těším, až ji zdemolují, zapálí, povraždí se tam navzájem." zakroutila hlavou po chvíli.

Draco nic neříkal, jen hleděl na oblohu, stejně jako ona, a protože byla opravdu ukecaná, jak tvrdil, tak se ho po několika dlouhých minutách, které se jí zdály snad jako celá věčnost, neb ticho v konverzaci bytostně nesnášela, ho přerušila.

„Takže cos chtěl?"

Draco se na ni otočil, konečně se na ni podíval. Tentokrát se však nešklebil jako normálně, ani se falešně neusmíval. Tvářil se, jen co mohla v té okolní temnotě narušované pouze svitem měsíce a hvězd a světlem vycházejícím z oken chatky poznat, vážně.

„Podívej, padá hvězda. Přej si něco, rychle." namířil najednou ruku k obzoru a když tím směrem Hermiona trhla hlavou, místo oné padající hvězdy, kterou jí Draco sliboval, ucítila jeho rty na těch svých.

Chvíli z toho byla zmatená, mozek varovně volal,a by toho nechala, ale nakonec ji zradilo její vlastní tělo – podvolila se tomu a spojila blonatému zmijozelovi ruce za krkem. Prostě se nechala unášet tou silou okamžiku.

Když se od sebe po chvíli kvůli nedostatku kyslíku odtrhli, Draco se jenom usmál a naklonil se k ní, aby byla jeho šeptem pronášená slova slyšet.

„Jen ti připomenout, že milovat znamená promíjet." usmál se a vyprostil se z Hermionina sevření – pokud se to tak sevřením teda vůbec dalo nazývat a s vydal se zpátky k chatce.

Hermiona sice chtěla něco namítnout, cokoliv, ale neměla slov, která by mířila na něj nebo jen na sebe. A tak jenom stála, jako pařená, a na vlasy jí padaly sněhové vločky. Začalo sněžit.

Po chvíli se však usmála a vydala k chatce – přiznala si, alespoň zčásti, že mě Draco pravdu. A teď... teď byly přece Vánoce.