Naštvaně si přehodila tašku přes rameno a poté přejela blonďáka nepříjemný, kousavým pohledem. Stiskla pevně popruh v jedné, levé ruce, a v té druhé svoji kouzelnickou hůlku, kterou měla stále, tedy kromě chvíli, kdy oba padali, kdy leželo vedle ní. Díkybohu to byla však ta úplně první věc, kterou stihla získat zpátky, takže si teď připadala alespoň trochu bezpečně.

"Nesahej na mě!" vyštěkla a namířila na Draca hůlkou - ten v současné chvíli sice stály od ní asi tři metry, ale projistotu, Hermiona se řídila tím, že člověk jednoduše nikdy neví. A tak na ni blonďák pořád jen zíral a ona na něho mířila hůlkou, v ruce, která se jí pořád trochu třepala - jindy určitě ne, ale dneska... choval se prostě jinak a ji to strašně zneklidňovalo. Kdyby na ni zaútočil hned ze začátku, tak by jí to tak nepřipadalo.

"A teď zpátky, zalez do díry, ze které jsi vylezl." zasyčela na něj jako pravá zmije, i když byla hrdou členku lví koleje. Holt, na Malfoye se nedalo mluvit hezky.

"Hermiono." oslovil ji po chvíli a ona se otřásla - proč jí říkal takhle? Vždyť teď už byli zase jeden pro druhého pouze Malfoy a Grangerová. Žádný Draco a Hermiona, jako v šestém ročníku.

"Malfoy."

"Notak, Hermiono." udělal několik kroků k ní, ale ona udělala stejný počet, jako on k ní, dozadu. Hůlkou na něj mířila pořád, na jazyku měla připravená nějaká nepěkná kouzla a vduchu ho proklínala, co že to vlastně dělá.

Tentokrát byl skoro až u ní, za několik jeho rychlých kroků a Hermiona, když uviděla hůlku, kterou svíral ve svojí ruce stejně jako on, rezignovala v možnosti se s ním nějak normálně domluvit a vyslala na něj první z kouzel, které ji napadlo jako takové, které ho ani nezmrzačí, ale mohlo by zabrat.

To však blonďák velmi jednoduše, jak se zdálo, s téměř nulovou námahou, odrazil a pro Hermioně vyslal další, které se kterým však Hermiona neměla taky žádný významný problém.

No výborně, konečně. Hermiona se vduchu usmála, protože se tak to cítila prostě mnohem komfortněji, než když nevěděla, jakže se to má vlastně v dané situaci chovat - ano, sice zaútočila první, ale brala to jako nutnou sebeobranu, protože co by také mohla právě od tohoto blonďatého zmijozela čekat, a ano, boj nebyla úplně její parketa, protože v každém případě by upřednostnila spíš nějakou vědomostní soutěž po mudlovském stylu se zvonečky, ale to teď moc možné nebylo.

Domluvit se totiž na něčem podobném právě s Dracem, a v takové situaci opravdu nevypadalo jako možný a snadno proveditelný nápad, takže se toho radši vzala dost brzo a věnovala se současné situaci - když právě Draco byl jeden z těch nejúspěšnějších studentů a možná by se jednalo od docela dobrý vědomostní souboj, ale přesvědčit ho k něčemu takové, co mudlovských stylem zavánělo na míle daleko... ne, to bylo naprosto nemožné.

Sakra, Hermiono, bojuj! okřikla sama sebe vduchu, protože toto neustálé utíkání v myšlenkách k nějakým naprosto nemožným a nereálných teoriím trochu její soustředění kazilo. Trochu víc. A tak to celé zamkla na několik západů někam hodně hluboko do mysli a věnovala se naplno odrážení Dracových kouzel a vysílání svých dalších, protože moc jiných způsobů, jak neskončit poražená nebo vyhrát, v co doufat víc.

A zase, zase odbíhala. Ale už byla prostě taková, nad vším vždycky někdy až moc přemýšlela.