Jsou přece Vánoce.

Tahle jediná věta je na chvíli zastavila – každého sice z úplně jiného důvodu, ale aspoň na okamžik zmlkli. Hermiona, protože pro ni Vánoce vždycky znamenaly čas klidu a míru, tedy alespoň tak to do ní vtloukala její mudlovská rodina už od jejího raného dětství a pro Draca byly zase Vánoce časem, který poslední roky tolik neprožíval. Vlastně se tvářil, že je slaví, jen kvůli svým třem dlouholetým přátelům. A minulý rok ještě kvůli Hermioně.

„Jo, Blaise má pravdu." vložil se do toho prozměnu Theodore, který byl dneska až neobvykle a podezřele mlčenlivý. „Alespoň dneska bychom to tak mohli zvládnout nějak... normálně." dodal ještě a Hermiona, zase stejně jako draco, cukla hlavou – co myslel tím normálně? Poslední dobou už pro ni ani pro nikoho jiného tady nebylo nic normálního.

Pokud byla Hermiona předtím, než sem vůbec šla, zmatená, tak to nebylo nic proti její dezorientaci v této situaci. Vůbec totiž nevěděla, co má dělat – samozřejmě, že by to chtěla vyřešit nějak normálně. Ale dalo se to vůbec?

„A jaké normální řešení tě teda napadá," povytáhla nakonec jedno obočí a věnovala theodorovi jeden ze svých rýpavých pohledů, který však tentokrát nemyslela zas tak zle. Když však pokrčil rameny, tiše si povzdechla a utvrdila se v tom, že bude nejlepší řešení, když je nějak normálně vyhodí.

Už se nadechovala, aby je přesně mířeným komentářem vyhnala ven, s případnou pomocí pohrození hůlkou, ale v tom ji někdo chytl za ramena – cukla sebou, málem dostala infarkt. Tohle totiž absolutně nečekala.

„Tak procházka kvůli padajícímu sněhu, Hermi?" usmála se rusovláska a zasela tak mezi zmijozelské kouzelníky zmatek a otázky, které dolehly z té největší částí ale právě na Draca – nečekal by, že tohle nebyl promyšlený plána a že Hermiona ostatním zatajila, že sem jde – nebo tbylo právě toto pokračování onoho plánu.

„No ty jsi tu chyběla." protočila očima Hermiona a Ginny se jen zazubila v tomto byla dost podobná Blaisovi, i když pokud by jí to někdo řekl, dost jistě by ho něčím přetáhla po hlavě. Ale byla to pravda.

„Ty je jako nepozveš dovnitř?" otočila se na hnědovlasou čarodějku po chvíli její kamarádka a Hermiona vyvalila oči – copak je má pozvat dovnitř? Co ta Ginny měla, prolétlo jí hlavou. A taky že se na to také zeptala.

„Kdo ví, co mi do toho čaje dvojčata přidala. Tak pohni, nebudou přece mrznout venku." jen bezstarostně mávla rukou Ginny a Hermiona v tu chvíli myslela, že dostane infarkt podruhé – vážně chtěla její kamarádka vzít jejich dlouholeté nepřátele jen tak dovnitř.

„Ale..." snažila se něco namítnout, ale protože ani teď ráznost Hermioně nechyběla, zarazila ji jeidným pohledem.

„Ty jsi neustále tak podezřívavá. Klid, Hermi. Vždyť jsou přece Vánoce."

Vždyť jsou Vánoce. Dneska už byla druhý člověk, který to říkal, a očividně nezávisle na tom prvním... a tak s rezignovaným povzdechem už nic nenamítala a snažila se přesvědčit samu sebe, že nedělají chybu – nikdo z nich. Ale jedna věc ji přece jenom uklidňovala – byly přece Vánoce.