Když zmijozelští nezvaní návštěvníci nakukovali do okna, nevšiml si jich nikdo ze současných návštěvníků chaty. Ani Hermiona, která si jinak byla schopna všimnou i jiných náušnic na kolemjdoucí, kterou vídávala dřív každé ráno o prázdninách, když šla na autobus. Byla tak ponořená do hovoru a uždibování kousků sušenek s vanilkovou vůní, že vnímala jenom to.

Ale hlasy, které byly slyšet venku, protože nebyly dost tiché, těch si všimla. Zarazila se – chvíli by se zdálo, že to bude prostě jen někdo z nich, který se nezapojuje do debaty s ní, ale ne. Tenhle hlas by poznala vždycky. Draco.

Usmála se, aby tak odpálkovala otázky ostatních, proč jde k oknu a ujistila je, že je všechno vpořádku. Pro ně bylo, pokud by se nerozhodl náhodou něco udělat – přece by neměl nejmenší šanci, jediné jeho eso v rukávu by byl moment překvapení.

Ale pro ni to v pořádku nebylo.

Naklonila se k oknu a rozhlédla – viděla ho. Viděla nejen jeho hlavu pokrytou platinovými vlasy, stále ulízlými na stranu, stejně jako minulý rok, ale také jeho tři kumpány, Theodora, Blaise a Pansy. Takže tady nebyl sám.

Opřela se o stěnu vedle okna, aby nebyla vidět, a zhluboka se nadechla – co tady mohli chtít? Její mozek jí sice velel, aby to řekla ostatním a společně se připravili na to, co se bude dít, ale srdce... to bylo najednou pro i proti a právě to proti to celé komplikovalo.

Hermiona i přes rok dlouhé zapírání nezvrátila fakt, že ke Dracovi pořád něco cítila. Možná to bylo zvláštní, po tom všem, ale srdci neuměla poručit ani ona. No a právě kvůli tomu byla i ráda, že je tady, i když jí jasným, do očí štiplavým světlem blikala v mozku otázka, proč? Proč pořád, po tom celé roce a jednom dni?

Přesto ale, možná díky své nevyléčitelné naivitě se nakonec bez jediného dalšího slova zvedla a přešla ke vstupním dveřím, rychle se obula do sněhulí a na hlavu si narazila pouze čepici s bambulí.

„Hermiono?" ozval se za ní však ve chvíli, když už brala za kliku, známý hlas. Ginny.

„Kam jdeš?" zeptala se jí její o rok mladší kamarádka a ona jen odlehčeně mávla rukoua usmála se.

„Venku začalo sněžit. Jdu se projít."

„Nebude ti zima?"

„Budu tam jenom na chvíli."

Otevřela skřípající dveře a vyšla ven – nechala je pouze přivřené, zabouchnout je nechtěla, kdyby se náhodou chtěla vrátit ještě dovnitř, a zamířila k oné skupince. Ačkoliv byl její plán rozhodně mnohem mírumilovnější, než by bylo asi rozumné nebo než by bylo z její pozice očekávatelné, v ruce pevně držela svoji kouzelnickou hůlku.