„Tam asi někdo bude." poznamenal po chvíli Blaise, když už byli od né chatky jen odhadem dvacet metrů, stáli na kraji mýtiny.

„Super postřeh." poznamenal trochu jedovatě Draco a jako první z všech se vydal dopředu. Nebylo na co čekat. V pravé ruce pevně svíral hůlku, pro případ nutnosti, protože v této době si člověk nemohl být jistý naprosto ničím ani nikým.

Přišel až k jednomu z oken a našpicoval uši, trochu jako netopýr a zaposlouchal se do okolních zvuků – na chvíli se mu totiž zdálo, že slyší hlasy, hovor.

A nezdálo se mu to. Opravdu, když se opatrně naklonil přes parapet a pohlédl do okna, ze kterého světlo vycházelo, uviděl, od koho ty hlasy pochází. A i přes to překvapení z toho, kdo se to uvnitř chatky nacházel, zaměřil pohled na kudrnatou čarodějku, která seděla na kraji pohovky, v němu otočení bokem, a zuřivě gestikulovala.

Chvíli na ni hleděl, ale poté, když uslyšel další kroky a otočil jejich směrem hlavu, obrátil pozornost k jejich původcům, tedy zbylým zmijozelským návštěvníkům.

„Kdo tam je?" zeptal se téměř s výrazem natěšeného zvědavého dítěte Blaise a ještě, než mu Draco stihl odpovědět, se naklonil k okénku a málem u toho urval starý parapet, o který se opíral.

„No to si děláš srandu, ne? To jsou lvíčata!" s nadšeným úsměvem, o kterém si alespoň Draco a podle výrazů i Pansy o Theo nebyli vůbec jistí, jestli je hraný nebo je tento čokoládový čaroděj opravdu tak nadšený.

„No fajn." nahodil zpátky normální výraz a otočil se po ostatních. „Co teda chceme dělat?"

Draco se zamyšleně znova naklonil do okýnka – jako první v úvahu samozřejmě připadalo urychleně zmizet, ale najít je tady takto, když o nich očividně neví, vypadalo jako docela dobrá příležitost trochu si šplhnout u ostatních smrtijedů, kteří by je možná konečně začali brát trochu vážně.

Ale i tuto myšlenku rychle zahodil, protože i když by se od něj toto chování očekávalo, připadalo by mu příliš... zbabělé. A cítil by se jako obrovský podrazák.

Nechápal tyto svoje pocity – přece byl vychován tak, aby byl přesně takový, vždychi to do něj hustili, tedy kromě matky, která se k tomu radši nevyjadřovala. Teta, co zrovna nebyla v Azkabanu, rodinní přátelé a známí, otec. Ten hlavně.

Značně znechuceně zakroutil hlavou ve snaze tu myšlenku zahnat – přesto ji však v hlavě měl pořád, jen ji nijak blíže nerozebíral a nepřemýšlel nad ní. Byla tam od doby, co si tohle uvědomil – už několik let.

A tak, možná i kvůli nějaké zatracené (sebe)lítosti, na kterou sice nevěřil a potlačoval ji co nejvíc, co to šlo, se rozhodl k variantě, že si díky nim šplhnout u ostatních, nepřiklánět. Zatracené potlačované pocity negativního rázu.