Zatím, co skupinka nebelvírských kouzelníků Fénixova řádu seděla v klidu a teple v chatce, potácela se skupinka těch zmijozelských po lesních cestičkách – ti byla zase v zimě a klidu možná jenom duševním a dočasném – začalo totiž foukat a vtíravý vítr tak vháněl ledové krystalky po oblečení a nepříjemně štípal do tváří.

„Pojďme se přemístit, tady už je hrozný počasí. Nemá to smysl." navrhla po několika minutách chození v už opravdu solidním větru Pansy a Draco a jistě i ostatní by jí jistě rádi dali za pravdu, kdyby najednou Theodore v dálce nezaregistroval nějaké světlo.

„Podívejte!" upozornil ostatní a ukázal tím směrem – a opravdu, za stromy se v dálce, to světýlko opravdu bylo.

„No výborně, už jsme jak ti dva malí haranti z té mudlovské pohádky." protočila panenky Pansy a když po ní ostatní hodili překvapeným pohledem jasně žádajícím o vysvětlení, jak přišla zrovna k tomuto přirovnání, dodala ještě: „O perníkové chaloupce se to jmenuje, nebo nějak tak. Četla jsem to náhodou." dala důraz ještě na poslední slovo, trochu se ušklíbla a bez dalšího komentáře se vydala oním směrem.

No a ostatní za ní – zpátky se jim nechtělo, protože tam na ně čekali jistě rozlícení smrtijedi, kam si to jako vyšli, a nic jiného, co by se tady dalo dělat, taky také nebylo, a tak to byla prakticky jediná možná volba: Vážně byli jako z té pohádky – ikdyž Jeníčci byli rovnou tři.

///

„U mudlů se Vánoce slaví vlastně úplně stejně, jen si nepomáhají kouzly při vaření nebo zdobení či tak." snažila se alespoň trochu přiblížit způsob, jak tyto svátky slaví mudlové ostatním kouzelníkům tady – díkybohu jí s tím trochu pomáhal Harry, protože ono vysvětlit to, že není moc práce vzít si židli a dát hvězdu na stromeček prostě po mudlovsku, pro Weasleyovi nebylo pochopitelné. Už od dětství ji tam totiž vždycky někdo odlevitoval. Byla to dokonce taková jejich malá tradice, což ještě umocňovalo jejich pocit, že to bude tak těžké a komplikované. No a stejně to bylo i s pečením a vařením.

„Ale to zabere hrozně moc času, ne?" zeptala se po chvíli Ginny ležící s nohama v Harryho klíně, opřená o jeden z polštářů, který nejevil žádné známky napadení plísní, alespoň na první pohled.

„No to drhnutí připálených plechů rozhodně." přiznala nakonec Hermiona a dopila čaj ze svého hrnku – stejně už byl skoro úplně studený. „Ale jinak je to zábava. Alespoň já to teda vždycky zbožňovala."

Už si takhle povídali celé dvě hodiny, nebo alespoň Ronaldovy hodinky to tak tvrdily. Sice to nebyl ten nejdůvěryhodnější zdroj, protože největší pozor na ně, byl to přece Ron, nedával, ale Hermiona se tomu rozhodla jakž takž důvěřovat, i když jí ta doba připadala mnohonásobně kratší. Ale to bylo prostě jen jiným vnímáním času.

A Hermiona za to byla vděčná Merlinovi nebo komukoli, kdo to zařídil. Protože tohle zatím vypadalo na ty nejhezčí Vánoce, které kdy zažila.