Neuběhlo mnoho času, ale přesto už se dostali dovnitř chatky – celá tato operace proběhla v poměrném nadšení všech zúčastněných a tak se dovnitř dostali rychle a bez zbytečných nepříjemných komentářů, které původně minimálně dvojčata očekávala od svojí mladší sestry, která jimi, především tedy na jejich účet a vlastně na účty všech jejích bratrů, rozhodně nešetřila.

Za ten čas se všichni stihli zout a vysléct ze svých zimních kabátů a dokonce Harry jako jediný schopný zde manipulovat s mudlovskými obvody elektřiny v této chatě dokázala zprovoznit dvě žárovky. Světla z nich moc nebylo, protože až nebezpečně poblikávaly a vyhrožovaly tím, že každou chvíli zhasnou, ale zatím sloužily dobře. Zatím.

No a poslední velká věc, kterou stihli, bylo nalezení starého gauče a přehození přes něj nějaké deky, aby se na něm dalo alespoň trochu normálně sedět, protože z něj čouhala spousta pružin, na které by si nikdo jistě sednout nechtěl a též objevení kuchyňského koutu v druhém rohu místnosti.

„No a tady máte nějaký z těch svých oslnivých plánů?" začala optě svými rýpavými poznámkami častovat ostatní Ginny. Ta chíle, kdy držela jazyk za zuby, nic nekomentovala a na nic si nestěžovala, byla už očividně nenávratně pryč.

„No, tady si můžeme uspořádat náš Štědrý večer. Bude to mnohem zajímavější, než pokojně jíst kapra u stolu a poté rozbalovat dárky, jejichž obsah známe už stejně dopředu – nějaké pletené oblečení, které budeme moci přidat do sbírky z minulých let, všechno od mamky. Copak ty, Ginny, nechceš změnu?" spustil jako kolovrátek George meloucí jedno slovo za druhým a rusovláska teď stačila jenom zamrkat, protože možnost přerušit ho jinak než v polovině slova, nedostala.

Po chvilkové odmlce však zareagovala: „No dobře. Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale máte pravdu. Bude to tak lepší." souhlasila nakonec a dvojčata a vlastně všichni, kdo se v současné chvíli v chatce nacházeli, vykulili oči a minimálně Hermiona si její slova ještě jednou přehrála v hlavě – ona uznala, že mají pravdu? Ta Ginny je nějaká vyměněná, nebo co? Přemýšlela, ale protože se k ničemu moc nedobrala, nakonec přemýšlet přestala a pouze se s úsměvem opřela o stěnu vedle dveří.

A jen tak hleděla na dění v této jediné velké místnosti, která tady v chatce (pokud tedy člověk nepočítá miniaturní předsíňku, kde se pohodlně nepohnul ani jeden člověk) byla a usmívala se – sama pro sebe, protože po sledování tototo komického dění a poslouchání trefných komentářů Ginny se prostě usmát musela.

Fred s Georgem totiž z kapes vytáhli spouty různých kouzelnických dobrot a ostatní se zatím, v čele s Ginny, snažili podle jejich domluvy, že to tady nějak normálně oslaví, udělat čas – na tomto starém plynovém sporáku, který působil, že každou další sekundou, co bude zapnutý vybuchne a všichni tu vyletí do povětří, ale nakonec do každého hrnku, které stihli dokonce umýt, protože byly zapatlány od kdovíčeho, nalili trochu oné uvařené tekutiny a všechno donesli k pohovce. Malé pohoštěníčko bylo nachystáno. A to včetně zapáleného krbu, ve kterém topili již připraveným dřevem naskládaným podél stěny, o což se v mezičase postarala dvojčata.

Ano, sice to nebylo nic extra a rozhodně se to pohodlím nemohlo vyrovnat obýváku v Lasturové vile, ale přesto to bylo mnohem zajímavější – polovina z nich seděla na studené, vrzající dřevěné podlaze a všichni se dělili o několik málo sladkostí, ale přesto to bylo kouzelný. Bylo to kouzelný přesně tak, jak má Štědrý večer vypadat – ikdyž, přiznejme si, trochu netradičně.