A zatímco se skupinka zmijozelských kouzelníků přemisťovala a chystali svoji večeři, další skupinka, která se tentokrát skládala pouze ze studentů z koleje Godrika Nebelvíra, mířila směrem od Lastruové vily do lesa, který ji obklopoval. No a Merline div se – tentokrát pod vedením dvojčat! Což bylo si hlavně proto, že tohle celé vymysleli a Ginny nevěděla, kam chtějí vlastně jít. Ale přesto to byla zvláštní chvíle.

„Takže, naše drahé dětičky, nyní dopředu a poté zahněte doprava, hned, co to bude možné." poskytl Hermioně George s úsměvem odpověď na její otázku, kam to vlastně jdou a kudy, čímž narážela na to, že procházeli skrz na skrz těmi největšími závějemi v okruhu desítek metrů.

„Tak kudy?" docházela teď prozměnu kudrnaté čarodějce trpělivost, ale když jí George naznačil, že je to překvapení, nakonec zmkla. Radši by to měla pod kontrolou, ale překvapení je prostě překvapení. Milovala překvapení, už od dětství. Ikdyž jenom ta příjemná.

A dále už všichni z nich mlčeli, nebo minimálně po dobu několika minut, po kterých mezi s sebou začali vést Ginny a Harrym velmi tichý rozhoor. Jinka tady bylo ale úplné ticho a Hermiona si tak mohla vychutnávat atmosféru zasněženého lesa, do kterého se brzy před písčitou pláň dostali.

Vysoké jehličnaté stromy ještě umocňovaly tmu, která spadla zase velmi brzy a každá z vloček, které byly napadané na jejich větvých, se leskla při dopadu světla vycházejícího z Hermioniné hůlky, kterou rozstvítila po chvíli opatrného našlapování a manévrování mezi kořeny a popadanými větvemi, navíc tím vším schovaným po lehkou sněhovou přikrývkou spadanou ze stromů.

Hlavou této kudrnaté čarodějky se stejně honily hlavně jiné věci, než přemýšlení nad tím, jak kouizelně to tady vypadá. A to hlavně vzpomínky, protože stejně jako ostatní mlčela a tato chvíle si přímo žádala o to, aby se zamyslela nad tím, jak Štědrý den prožila minulý rok.

A vzpomínky to nebyly přímo hezké a příjmné – ten den byla, přeci jenom, zlomená z rozchodu s Dracem. Vlastně jediná chvíle, kdy se vyhrabala z postele a dostala se do nějakého únosného stavu, aby ostatní její špatné rozpoložení nepoznali, byla, když si šli vyměňovat dárky pod tím obrovským, několikametrovým stromečkem v jejich kolejní místnosti. To se usmívat dokázala, ačkoliv to byl celou dobu falešný a hraný úsměv.

Nakonec, teď už se z toho vyléčila – rozchod byl pro ni sice těžký a bolelo to, ale teď spíš nazývala Draca parchantem a byla i ráda, že nejsou stále spolu. Stejně jim to úplně neklapalo a ona by nedokázala být delší dobu s někým takovým. Se smrtijedem.

Z těchto všech vzpomínek a úvah ji však po chvíli naštěstí vysvobodil hlas jednoho z dvojčat, který oznamoval, že už jsou na zamýšleném místě.

A tím místem byla mýtina – mýtina bez sněhu, nebo respektive s jeho minimálním množstvím a malou chatkou.