Zasněžené stromy. Volná pláň. Písek.

To bylo všechno, co tady Draco mohl vidět, když opět získat ztracenou rovnováhu po přemístění. Top místo mu bylo povědomé. Zatraceně povědomé.

„Kde to, do háje, jsme?" zeptal se trochu naštvaně, protože ho, stejně jako vždycky, rozčilovala neinformovanost. Prostě se někam přenesli a on nevěděl kam. A chtěl to vědět, protože odmalička byl vychováván v tom, že má být pánem všech situací. A zrovna této pánem rozhodně nebyl.

„Je to to prostě les vedle pláže. Klid, Draco, nestresuj se. Nádech, výdech." zazubil se na něj, jak bylo jeho dobrým zvykem, Blaise a vykročil směrem písčitá pláň.

Dostali se na ni relativně rychle – však to bylo taky jenom několik metrů, možná tak dvacet. Ale odhady Dracovi nikdy moc nešly. A navíc, byl značně rozrušený, protože mu to místo bylo neskutečně povědomé a zároveň ho rozčilovalo, že si ho k žádnému jemu známému nedokázal přiřadit.

„No, a tady si můžeme uspořádat naši štědrovečerní večeři. Teda teď ještě ne, ale později jo." uvedla to tentokrát Pansy a po několika jejích mávnutích hůllkou se tady objevilo hezké ohniště se sice malinkým a křehkým, ale přesto plápolajícím plamínkem. No a kolem něj samozřejmě si i nějaké to měkké místo na sednutí, protože komu by se z těchto, přiznejme si, v luxusu rozmazlených, kouzelníků chtělo sedět ve sněhu.

„Ale jídlo už si uděláme sami." dodala ještě a vytáhla ze svého bezedného zavazadýlka, malinkého, ale samozřejmě kouzelného, aby v něm mohla tahat všechnol, co bude potřebovat, obyčejný cínový kotlík. Tohle byla prozměnu její starost.

Draco nad tím pouze zamrkal – nečekal, že by se někdo z jeho přátel, jak již zmíněných, vychovaných v plném servisu přes celý jejich život, rozhodl vařit si večeři takto v divočině. Připomínalo mu to, že jsou jako nějací mudlové, co si říkají skauti či nějak tak, o kterých mu kdysi dávno povídala Hermiona.

Hermiona. Rychle zakroutil hlavou a tu myšlenku na svoji bývalou přítelkyni odehnal – nechtěl na ni vzpomínat, protože si byl vědom toho, že mu ten vztahu s touto inteligentní, ikdyž někdo až příliš, čarodějkou, v některých ohledech stále chybí.

Pansy mezitím vyndala ze svého příručního zavazadýlka ještě vařečku, lahvičku s obyčejným, slunečnicovým, olejem a maso. A po chvíli tuto poměrně malou hromádku rozšířila ještě o několik plátěných pytlíčků s kořením.

Sama si moc nevěděla, jak se s tím pracuje, dokonce jí toto všechno v sídle její rodiny v kuchyni nachystala jedna ze skřítků, které u nich pracovali, ale v tom viděla právě tu zábavu – v Týdeníku čarodějky četla, že vaření je dobrá párová terapie – oni sice nebyli pár, ale jako terapie by to přece pořád fungovat mohlo.