Den se začal pomalu pro obyvatele Lasturové vily, stejně jako pro všechny ostatní, chýlit ke konci. Nebo spíš už začalo podat šero, i když byly pouhé tři hodiny odpoledne. Holt, teď v zimě, těsně po slunovratu, byla tma neuvěřitelně brzy a odráželo se to na psychice všech tady – a právě na toto sváděla v současné chvíli Ginny svoji častou nerudnost.

Ale zpět v dění v současnosti, odehrávajícímu se právě v Lasturové vile. Protože právě tady přednášeli svůj údajně dokonalý, nezpochybnitelný a prostě naprosto úžasný plán, Fred s Georgem ostatním.

„No já si nějak nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad." zakroutila pochybovačně hlavou Hermiona, protože narozdíl od většiny zde měla v hlavě alespoň nějaký pud sebezáchovy, který však velmi ráda nazývala prostým rozumem. Trochu jí toto pojmenování zvyšovalo jí to ego, ale přesto to byl jenom pud sebezáchovy a tak trochu strach z toho, co přijde potom, co některou z těch všech kdy vymyšlených hloupostí, provedou.

„Notak, Hermi, přece se na nás nevykašleš. Netrhej partu." hodilo po ní štěněčí pohled jednu z dvojčat, tentokrát to byl Fred, ona ona jen rezignovaně rozhodila rukama do stran a zašilhala očima ke stropu. No co mohla dělat? Partu trhat nechtěla. A tak na to nakonec přeci jenom kývla.

„Výborně, tak už můžeme jít! Do večeře budeme přece zpátky, to máme takové čtyři hodiny, takže pohodička. V nejhorším tady napíšu vzkaz, že jsme šli na štědrovečerní procházku." začala opět organizovat rusovláska a Hermiona se musela jenom smát – vždycky, ale úplně vždycky chtěla o všem rozhodovat ona. A by někdo rozhodoval za ni bylo prostě skoro nemožné, prostě ho nenechala.

Poté, co Ginny naškrábala svým ne zrovna úhledným písmem vzkaz, kdyby se někdo z dospělých, kteří se jim až trochu podezřele celý den nepletli pod nohy (ale byli tady doma, jen očividně pořád v horním patře, protože některé hlasitější části hovoru nebo kroky po vrzající podlaze, slyšeli), náhodou projevil zájem vědět, kam že se to vlastně poděli, a mohli vyrazit.

Všichni byli samozřejmě teple oblečení – pletené svetry z minulých let, ze kterých ještě nestihli vyrůst a které jim všem upletla paní Weasleyová, kabáty nebo v Harryho a Hermionině případě mudlovská bunda, protože si ji zaprvé přivezli rovnou sem a zadruhé hřála víc, než nějaký kabát.

A protože bylo všude spousty sněhu, tedy kromě míst, ze kterých jej prudký a vtíravý vítr, jako například z písčitých dun, odvál, vzali si samozřejmě všichni sněhule, tentokrát do jednoho. Jiné boty, které by byly do takového počasí praktické, neměli.

„Tak, vzhůru za dobrodružstvím!" zavelel možná až moc nadšení Fred a Hermiona se tentokrát neubránila protočení očí – zase byli strašně akční, že se jim do té zimy vůbec chtělo. Ale přesto šla za nimi, sice s mučednickým výrazem, ale šla. Protože věřila, že to nakonec bude mnohem zábavnější, než být pořád jenom doma.