Rozlehlé pozemky obklopující Malfoy Manor byly pokryty do nejmenšího místečka kromě pečlivě skřítky uklízených cest, bohatou sněhovou nadílkou - tyto Vánoce byly narozdíl od minulých roků, kdy často nebylo nic jiného než bláto nebo rozbředlá břečka, na sníh bohaté.

"Vážně musíme chodit těma závějemi, proč nemůžeme jít normálně po cestě?" stěžovala si teď prozměnu Pansy, která měla ze všech na tkové chození nejméně vhodné boty a tak se nebylo čemu divit, že v nich měla hned po několika, i když velmi obezřetných krocích, v nich měla nápadaný pomalu se rozpouštějící sníh.

"Měla sis vzít taky sněhule." odsekl jí na to její neustálé stěžování, které už v té chvíli trvalo skoro minutu a bylo otravné hned po prvních slovech, Blaise a zářivě se na ni usmál. "Já třeba v botech ještě mokro nemám. A oni, tipl bych si, taky ještě ne." dodal ještě a Pansy si neodpustila tiché zakletí a protočení očima.

Ovšem po chvíli takové Pansyna klení se dostali skrz všechny ty obrovské závěje až k lesu, kde sněhu nebyl tolik, protože většinu zachytily větve všech vzrostlých jehličnatých stromů a ta trocha, která spadla, se všem těm závějím nemohla rovnat ani náhodou. Jen škoda, že už měla v botech černovláska už úplně mokro a začínala jí být zima.

"Takže, ještě pět kilometrů a měla by tam být ta mýtina..." trochu se usmál Theodore,a le úsměv mu ze rtů rychle zmizel, když ho už opravdu naštvaná Pansy chytla pod krkem a přitáhla ho za šálu, kterou měl kolem něj omotanou a přitáhla ho k sobě.

"Tak tohle jsme si nedomluvili." zasyčela skrz zuby a Blaise, který stál mimo její zorné pole za ní, se usmíval jako měsíček na hnoji.

"Co máš najednou za problém?" odbyl ji Theodore, který nikdy nebyl toho, aby se s někým dlouze vykecával a nechal se utlačovat. Pansy se vyškubl a podíval se na ni shora, když už se narovnal, protože byl mnohem vyšší než ona sama.

"Mám mokro v botech." nevzdala to ani Pansy a protože jí na to theodore neřekl ani slovo, otočila se na svého přítele, který se tlemil za jejími zády. "Co tady děláš, Blaisi? Myslím, že bys mi místo toho usmívání se mohl půjčit svoje boty." zamrkala na něj svými až nepřirozeně dlouhými řasami, který samozřejmě nebyly přírodní.

"Ale..." snažil se něco namítnout Blaise, ale umožněno mu to nebylo, neboť se mu Pansy po těch jeho stále suchých a teplých sněhulích vrhla jako šelma po kořisti.

A Draco se musel znova usmát, jen co to jako jeden z rodu Malfoyů, kteří se po většinu času spíš šklebili a mračili, než usmívali, dokázal, protože pohled na jeho tři přátele byl prostě komický. A navíc, tohle byla právě jedna z těch chvil, které nutily pousmát se i jeho a které se mu vždycky vryly do paměti vedle stovek dalších, podobných okamžiků. Zapamatovat si je nebyl pro Draca problém, paměť mě vážně dobrou. A navíc, stály za to. Všechny.