Když byla ještě Hermiona mladší, vstávala do Štědrého dne co nejdříve a s neuvěřitelným nadšením, že ten den je konečně tady. Ale tento rok se nevzbudila sama, z postele se jen těžko vyhrabala kvůli neuvěřitelnému rámusu dole v kuchyni, který ji vzbudil a kvůli kterému nemohla znova usnout.

Posadila se na posteli a přelétla podkrovní pokojík, ve které měly postele ona a Ginny a kam se už nic jiného kromě jedné šatní skříně nevešlo, pohledem. Její spolubydlící už tady nebyla, její postel byla rozhrabaná a neustlaná jako vždy. Hermiona se nad tím musela pousmát - to byla prostě Ginny. Rozverná, neposedná a svéhlavá.

Zvuky z kuchyně, ze kterých Hermiona odvodila, že se tam zase něco rozbila - slyšela střepy, rychlé dupání všemi směry a nadávání její rusovlasé spolubydlící. Pokud by ještě náhodou spala, teď už rozhodně ne, protože dveře do jejich pokojíku rozrazila právě zmiňovaná s nepříčetným výrazem.

"Co se..." zeptala se trochu vykolejená hnědovláska, protože když vám někdo takto, v osm ráno, vtrhne do pokoje a vypadá takto naštvaně, prostě vám to nedá a zeptat se musíte.

"Kakao nebude." odsekla naštvaně Ginny a začala rychle tahat z jejich společné šatní skříně svůj další svetr - až v tuto chvíli si Hermiona všimla, že ho má celé mokré. "Ronald rozlil všechno mléko, které měl ohřát. Respektive s tím hodil na zem." dodala na vysvětlenoua začala se soukat do dalšího pleteného svetru, tentokrát červeného, opět s výrazným inicálem jejího jména a ten modrý prostě jen hodina do rohu místnosti a zmizela zase pryč, přičemž dupala snad naschvál co nejvíc, co to jen na jejich starých, vetchých a rozvrzaných schodech, které držely pohromadě snad jen silou vůle, šlo.

Hermiona se jen mírně pousmála, učesala si vlasy hřebenem, který měla položený hned vedle postele, protože to bylo to první, co její kudrnaté vlasy po ránu potřebovaly a rychle si vyčistila zuby, natáhla na sebe vánoční svetr, který sice nebyl tak úplně vánoční, ale darovala jí ho předminulý rok právě paní Weasleová. Červený, s velkým zeleným H. S Ginny k sobě budou ladit.

///

Vstávat už v šest ráno, jak bylo zvykem každý rok pro rodinu Malfoyů, byla věc, za kterou by čaroděj s platinovými vlasy, který miloval dlouhé vyspávání až do oběda, vraždil. Klidně by za to rozdával avahy přímo mezi oči. Ovšem matka na tom trvala, takže se jí podřídil alespoň v tomto, aby nevznikaly hned na začátku dne hádky.

Rychle si vyčistil zuby, protože svůj nesnesitelný ranní dech nemohl vystát, převlékl se a stále rozespalým, malátným krokem sešel dolů ze své ložnice do sálu, který měl představovat obývací pokoj a který se tam sice jmenoval, ale postrádal tu jistou útulnost a pocit bezpečí, který většina lidí v obývacím pokoji chtěla mít.

A Draco v tomto ohledu výjimkou nebyl - jejich společenská místnost v Bradavicích byla sice lazená do zelené a jiných tmavých barev, nikdy výrazně neprokoukla a a nacházela se v podzemí, přesto se tam však cítil lépe a bezpečněji, než tady. Ale přesto to pořád nazýval obývacím pokojem, jak byl zvyklý a jak ho to matka vždy učila, když byl malý a ještě nevěděl, jak se jednotlivé místnosti v jejich síle jmenují. Ani teď ji nechtěl zklamat.