Nebyl to zase tak těžké, jak to vypadalo na začátku, pomyslel si Draco, když se s pomocí vlastního přenášedla, které používal pro jistotu raději, než to, které právě odcizil Hermioně, protože kdo ví, co s ním může být.

Na přenos už byl zvyklý, byl to způsob přepravy jeho rodiny už odmala, takže se mu vždycky jenom zatočila mírně hlava a musel nabrat ztracenou rovnováhu, což nebyl v žádném případě nějak nadlický úkol.

Stál před prahem Malfoy Manoru a při pohledu na všechna ta okna, ve kterých svítila všemožný světýlka, samozřejmě vysazená jenom matkou, se prostě musel smát. Byl to pohled k popukání. Položil ruku na kliku, zhluboka se nadechl, přece jenom s emu dovnitř mpoc nechtělo, ale přesto vešel s tím, že nejdříve ze všeho najde svoji matku a hlášení podá až později.

///

Mezitím, co se Draco stihl přemístit k Malfoy Manoru a vejít odvnitř, Hermiona naštvaně pohodila utěrkou na kuchyňskou linku a sklonila se k troubě - další plech s medovými perníčky už spálit nechtěla.

Do Lastrové vily se dostala teprve před několika minutami a za tu dobu si stihla vyslechnout krátké,a le úderné kázání, které bylo nakonec ukončeno s tím, že se to dořeší po Vánocích a tyto svátky se tím zatím nebudou kazit.

Ale byla tak rozrušená, že ani mačkání tlačítek na tomto ďábelském stroji se jí příliš nedařilo - možná to bylo především hlukem, který se ozýval ze vstupního prostoru do místa jejího současného a dočasného pobytu. Byl zvláštní, ale hnědovlasá čarodějka přesně věděla, kdo je jeho původcem.

Vytáhla plech s perníčky a nechala ho na parapetu, aby vystydl. Bělostnou zástěru, umazanou od mouky, nechala vedle něj a rozběhla se nadšeně dolů po schodech - vánoční stromeček pro ni byl vždy tou nejlepší částí celých Vánoc.

"Merline." zarazila se však na prahu vedoucím do vstupního prostoru a zalapala po dechu - nečekala, že jejich stromeček bude tak obrovský. Vlastně se to ani stromečkem nedalo nazvat, byl to strom. Hermiona v tu chvíli již začala vážně uvažovat, jestli George s Fredem náhodou nešli prostě za dům a neuřízli prostě jeden v lese.

"Nepřehnali jste to trošku?" zeptala se jich, i když už předem věděla, že to nějaký výraznější efekto mít nebude - oba si jenom vyměnili kárktý pohled, zazubili se a Heriona tak rezignovaně protočila oči - ikdyby se to nevešlo do obýváku, tak jedna věc na tom byla pozitivní - Hermiona alespoň na chvíli zapomněla na to, jakou blbost to udělala.

Nemělo to smysl, snažit se jim ještě něco říkat, ale stejně za to byla ráda. Čím větší stromeček, tím lepší. Nebo alespoň tak si to Hermiona myslela, když byla malá.