Hermiona se rozhlédla kolem sebe a pevně stiskla v dlani svoji kouzelnickou hůlku - bylo devět hodin večer. Procházela ulicemi Londýna, ve kterých poblikávaly pouliční lampy a snažila se dělat kroky co nejtišší a lehkými mávnutími hůlky za sebou vždy schovala své stopy, které byly v jemném sněhovém poprašku vidět víc, než by bylo vhodné.

Všude kolem ní bylo nepříjemné ticho, které rušilo jenom klapání podrážek jejích bot o namrzlé dlažební kostky a její snaha o neslyšné dýchání (samozřejmě nebyla slyšet samotná snaha, protože slyšet přeci nejde, ale tiché nádechy a výdechy v rychlém nepravidelném intervalu).

Zastavila se na jednom z malých náměstíček, kterými byl Londýn doslova přeplněný a rozhlédla se kolem sebe - vduchu si nadávala, že si vybrala zrovna tuto noční dobu, kdy je neprostupná tma, zima a bojí se jenom rozsvítit hůlku - vlastně se nacházela v dost prekérní a nezáviděníhodné situaci, ale lektvary z jejich tajné skrýše na vedlejším náměstíčku podobné velikosti jako to, na kterém tato hnědovlasá čarodějka právě stála, Fénixův řád opravdu potřeboval. A los vyšel právě na ni.

Zhluboka se nadechla a vykročila do uličky, na které nebylo jediné světlo a jako naschvál se ani v jednom bytě nesvítilo.

"Lumos." zašeptala nakonec Hermiona a vykročila - šla rychle, rozhlížela se kolem sebe a měla nastražené uši jako netopýr, neb měla opravdu strach a vyčítala si, že s sebou nepřibalila třeba ještě někoho dalšího, s kým by měla strach alespoň poloviční.

Konečně došla na konec této uličky a do očí jí padlo světlo z pouliční lampy, která prozměnu svítila jako slunce v létě kolem poledne - na světě prostě musí být rovnováha, pomyslela si a šla dál, v kapse lovící mosazný klíček s květinovou ozdobou, kterým jediným se daly otevřít dveře vedoucí do jejich tané skrýše - bytu, kde dřívě bydlela nějaká stařenka a který byl v současné době právě tím skladem a nouzovou základnou.

Naposledy se rozhlédla kolem sebe, než otevřela skřípějící dveře a protáhla se dovnitř - světlo vycházející z její hůlky ozářilo místnosti opletenou kilometry pavučin, plnou zastaralých poliček a ve které se v rohu, poblíž zatemněného okna, krčil starý gauč potažený prostěradlem, snad aby se na něj zbytečně nechytal prach. Stejně už ani to nepomáhalo.

Hermiona se pousmála a zavřela za sebou projistotu dveře - neobtěžovala se však se zamykáním, v jejím plánu bylo vzít prostě jenom několik oněch lektvarů a vypadnout pryč. I když to tady vypadalo dost opuštěně, měla zvláštní pocit.

Profesorka McGonagallová jí řekla, že lektvary se nachází v jedné z poliček v bývalé kuchyni, která tady však nebyla moc poznat - Hermiona tak zběsile otvírala jednu za druhou a proklínala sama sebe, že se nezeptala na přesnější instrukce. Nakonec je však asi po čtyřech neúspěšných pokusech onu dřevěnou poličku, s dvířky téměř před vypadnutím z pantů, objevila.

Začala skládat průhledné lahvičky opatrně do tašky, kterou měla s sebou a snažila se zbytečně neodlupoval vetché nálepky značící, o jaký lekvar se tedy jedná. Přesto se jich několik sneslo na zem jako listy v podzimním bezvětří. Nacpala je prostě do tašky tak, jak se vzala do ruky a dál se s tím neotravovala.

Konečně už měla všechny, které jí bylo zadáno, že má přinést. Ulehčeně se sama pro sebe usmál a poté otočila, rozhlédla se ještě naposledy po místnosti, jestli náhodou nepřehlédla něco důležitého, ale nakonec vykročila zpátky ke dveřím vedoucím ven na ulici. Otočila klíčkem v zámku a už si to rychlým krokem štrádovala pryč od tohoto ne zrovna přívětivého místa, v zádech měla vítr vhánějící i pod její teplá kabát a šálu pevně omotanou kolem krku chlad. Ačkoliv měla pocit, že to není jediný důvod, proč jí po zádech přebíhá mráz sem a tam.