Hazel s Reynou šplhaly po strmém, mramorovém schodišti ke chrámu Jupitera. Už zdálky ho viděly, protože byl největší, bílý jako sníh a samozřejmě stál na nejvyšším kopci v táboře. Když se konečně dostaly nahoru a udýchaně se zastavily, konečně si ho mohla dcera Pluta prohlédnout.

Obrovská stavba byla postavena z bílého mramoru. Tvořila ji lesklá kruhová střecha po obvodu podepřená osmnácti zdobenými sloupy, vysokými přes dvacet metrů. Chrám neměl žádné zdi. Reyna jí cestou vysvětlila, že je to proto, aby se dovnitř mohl dostat vítr.

Po několika minutách vyčerpaného oddechování ji prétorka pobídla a společně vkročily pod bílou střechu. Hazel se po pár krocích opět zastavila, protože ji přemohla velkolepost vnitřku stavby, i když byla vlastně téměř prázdná.

Podlahu tvořil (stejně jako všechno ostatní) mramor. Zdobily ji složité barevné mozaiky a latinské nápisy. Strop se naopak leskl pravým zlatem do kterého byly pečlivě vyryty detailní obrazy boha blesků ve všech možných pózách, zachycující jeho největší hrdinské okamžiky stejně jako vypracované břišáky. Avšak dominantou chrámu nebyla podlaha, strop ani obrazy. Stal se jím oltář. Ale ne jen tak ledajaký oltář. Byl tak nějak přes deset metrů vysoký. Popíšu vám ho přesněji. Samotný stůl určený pro oběti a jiné (nejen) uctívací praktiky měl pouze něco přes metr. Ale byl připojen k něčemu jinému - mramorovému podstavci, tři metry vysokému. A na něm trůnila obrovská, asi jedenáctimetrová zlatá socha Jupitera zahaleného ve fialové tóze (nezapomínejme na břišáky!!!), v pravé ruce držící dlouhý klikatý blesk.

Hazel si s jistým zpožděním všimla jakýchsi čar vyrytých v podstavci sochy. Prvně se zděsila kdo by mohl být takový blázen a rýt do sochy vládce bohů (po Reyny výkladu si uvědomila, že bůh bude pravděpodobně trochu malicherný, sebevědomý a pomstychtivý, ale nikdy by to neřekla nahlas, taková urážka), pak ale zjistila, že hluboké rýhy vlastně tvoří písmena. Přímo nad oltářem se totiž táhl nápis Jupiter Optimus Maximus, což znamená Jupiter nejlepší a největší. Zajímavý citát, jestlipak bude pravdivý?

Zrovna když se chtěla otočit k prétorce stojící vedle ní, zpoza podstavce vyskočil nějaký blonďatý strašák. ,,Nazdar!" Zahalekal.

Dcera Pluta vypískla a omylem vrazila do Reyny (mimochodem, kdo by věřil že právě ona je dítě jedné z bohyň zaměřujících se na válku? Neuvěřitelné, já vím, přitom je takové mírumilovné stvoření...) . Zatímco se jí omlouvala, ona vraždila pohledem toho kluka v prostěradl...ehm, tóze, který se naopak omlouval Hazel...no, měli takový menší omlouvací trojúhelník. Po několika minutách se všichni úspěšně ujistili že jsou v pořádku a Reyna pořád nikoho nezabila (i když k tomu měla blízko, navíc je dost děsivá když se naštve) je i představila. ,,Hazel, Oktavián. Oktaviáne, Hazel."

Potřásli si rukama a prétorka se dala do vysvětlování. ,,Tave, mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Prvně ta dobrá. Tady Hazel je náš nový přírůstek. Přišla z minulého století. Nico ji prý našel v podsvětí a přivedl ji zpět do života. Neptej se mě jak, odmítl mi to říct. Máme jí vycvičit, protože nebyla u Lupy a dávat na ní pozor. Také...ji oslovoval jako svou soror (sestru)."

Augur chvíli překvapeně zíral, pak několikrát mrkl než odpověděl. ,,Quod est magna. (To je skvělé.)"

Reyna obrátila oči v sloup, zatímco Hazel zesmutněla při zmínce jejího ztraceného bratra a jeho bundu si přitiskla k hrudi. Ucítila utěšující poplácání na zádech spolu s prétorčiným chápajícím pohledem. Oktavián, který vůbec netušil co se děje se najednou rozhlédl okolo jako by někoho hledal. ,,Kde je vlastně ten zombík? Byl zase tak unavený a šel spát? Říkal jsem mu aby se tolik nepřepínal."

Dívky se na sebe podívaly, potom starší z nich odpověděla. ,,To je ta špatná zpráva. Tave...Nico ex amissa. (Nico se ztratil.) Proto jdeme za tebou."

Vykulil oči, zbledl, pak opět nabral barvu aby ji znovu ztratil. Když si přestal hrát na chameleona, přistoupil k Hazel a beze slova ji opatrně objal. Ta se chtěla odtáhnout, přeci jen nebyla vychovaná k takovému tělesnému kontaktu, ale nedokázala to. Protože to objetí potřebovala. Strach, výčitky i pocit bezmoci z poslední půlhodiny které Reyna dokázala alespoň trochu zahnat se vrátily. Všechny ve stejný okamžik, silnější než předtím. Najednou měla mokro v očích. Roztřeseně se nadechla, objala zmuchlanou koženou bundu a zabořila obličej do Oktaviánovy hrudi. Nico... Tiše vzlykla. 

Augur objetí pomalu zesílil aby se mohla kdykoliv odtáhnout. Neudělala to. Připomínala mu...jeho vlastní sestru. Angie. Rád jí říkával Angel. Měla úplně stejně kudrnaté vlasy jako ona, akorát byly blonďaté. Její oči byly nebesky modré a tvář vždy rozzářená všudypřítomnými úsměvy. Opravdu vypadala jako anděl. Bylo jí šest když zemřela, spolu s jeho matkou při tom osudném výletě. Který vymyslel PRÁVĚ ON. Proto tehdy utekl. Nedokázal žít v jejich domě bez nich. Sám. Dívat se na prázdné židle, nepoužívané postele a zaprášené hračky. Nedokázal být v přítomnosti toho mrtvého ticha. Miloval ji. Tak moc je obě miloval. Ten medvídek se kterým spí byl její. Jeho malé sestřičky. Jediný, kterého nikdy nepoužije. Toho svého už zničil protože nedokázal žít pod pohledem těch korálkových očí. Jako by ho soudily...říkaly, že to byla jeho vina...že je mohl zachránit... Přál si aby mohl skočit do řeky Léthé a zapomenout. Třeba by si pak nepřipadal tak prázdný. Třeba...třeba se s nimi jednou potká v Podsvětí.

Z myšlenek ho vytrhl pohyb. Potřásl hlavou a podíval se dolů. To co uviděl mu vyrazilo dech. Reyna se přidala k objetí. Jeho pažemi projelo horko, když se jich prétorka dotkla těmi svými a srdce mu poskočilo jakmile ucítil její vůni. Voněla po jahodách, které měla tolik ráda, knihách jenž si tajně četla právě v chrámu Jupitera a oceli využívané na tréninkové zbraně v aréně. Ano, byl zamilovaný až po uši, bez možnosti jí to někdy říct. Venuše ho opravdu musí nenávidět, že?

Když Hazel přestala plakat a zoufale se na něj podívala těma uslzenýma očima, něco v něm se sevřelo. Položil jí ruku na rameno a smutně se usmál. ,,Pojďte. Musíme najít jednoho bráchu."