Nico zjistil, že vstávat se lépe řekne než udělá.

Než se mu povedlo rozpohyboval dlouho nepoužívané svaly, uběhlo několik minut. Podobnou dobu také zabralo samotné přesouvání, hekání a zvedání do použitelné polohy. Pak už konečně seděl. Znecitlivělé nohy ho bolely, jak se do nich vracela krev i cit, prostě hrůza. Nadešel čas pro nejvíce složitou část - vstávání. Psychicky i fyzicky se připravil a odmítl nabízenou pomocnou ruku své společnice. Tohle zvládne sám. Bojoval ve válce, dokonce přežil přeplněný Hermův srub v Táboře, stejně jako nedobrovolnou proměnu v pampelišku (dlouhý příběh). Tohle zvládne. Zapřel se rukama o matraci, po čele mu stékaly první drobné kapičky potu. V duchu napočítal do tří a...s vypětím všech sil se vymrštil do stoje. Dal to!

Udýchaně stál u postele, jednou rukou se pevně držel jejího sloupku. Celé dvě vteřiny si užíval vítězného pocitu nad překonáním vlastní slabosti, než se mu podlomila kolena, která ho následně poslala k zemi. Ale už na ni nedopadl. Kdesi ve vzduchu ho zachytily dvě bledé paže. Podepřely ho a usadily ho zpět na postel. Říkal někdo něco o nedotýkání? Zvedl pohled vzhůru, do jantarových očí. Hekaté. Sedla si k němu.

,,Hlavně že jsem se ptala jestli se na to vstávání cítíš." Vyčetla polobohovi se zvednutým obočím, který si provinile prohrábl vlasy.

,,Možná...jsem slabší než se cítím?" Větu neúmyslně zakončil jako otázku a tím prohloubil její zamračení.

,,Jo, jasně. Nebo ses možná prostě chtěl dostat z té postele. Jestli se ti něco stalo, tak to bude na mě."

Nico použil dříve zmíněný sloupek postele jako oporu, s jehož pomocí se úspěšně (v rámci možností) vytáhl do jakž takž důstojného sedu. Alespoň to vydržel. ,,Omlouvám se..." Řekl po chvíli. ,,...ale víš že jsem polobůh. Hyperaktivní polobůh, jako všichni ostatní. Je pro mě nemožné zůstat v klidu. A ten palác mě už delší dobu zajímá..." Konec věty nechal viset ve vzduchu.

,,Mohl jsi si něco udělat." Odpověděla bohyně, ale už nevypadala tolik naštvaně, přeci jen má několik vlastních polobožských dětí a ví jak to chodí.

,,Nejsem na tom tak špatně jako ostatní. Měla by jsi vidět dvojčata Stollovi, ti mají...myslel jsem si že jsi vyšší." Teď když seděli, zjistil, že bruneta je podobně vysoká jako on.

Ta pokrčila rameny. ,,Pokud vím tak jo. Byl jsi vždycky tak malý? Když jsi ležel, vypadal jsi větší."

,,Pche. A ta prohlídka?"

Zvedla obočí. ,,Snad si nemyslíš, že pořád platí?"

Nico si nejistě promnul zátylek. ,,No..."

,,Žádné takové. Budeš hezky v posteli a ani. Se. Z ní. Nehneš." Oznámila mu.

Polobůh se otřásl, myšlenka na držení té energie v sobě ještě déle mu byla odporná. ,,Ale..."

,,Námitky nepřijímám." Řekla hlasem který vylučoval všechny formy nesouhlasu.

,,Prosím?"

,,V žádném případě!" Někdo tady byl očividně opravdu pevně rozhodnutý, že se jeho pacient ani nehne. S tím se musí něco udělat. Rychle.

,,Ale co moje hyperaktivita?"

,,Sám jsi řekl že vydržíš ještě pár dnů." Pitomé argumenty.

,,To nemůžeš..." Očividně nebyl úplně dobrý nápad říct zrovna tohle, protože Hekaté to vzala jako sázku.

Nahodila úsměv, který se Nicovi vůbec nelíbil. ,,Myslíš? Já že nemůžu?"

Nervózně polkl. ,,Hlavně mě k té posteli nepřivazuj nebo tak něco...prosím."

Hekatin úsměv se ještě víc rozšířil. ,,Ale to vůbec není špatný nápad! Stejně potřebuješ odpočívat."

,,Odpočíval jsem celou dobu."

,,No vidíš, tak tě ta chvilka nezabije."

Odpověděl mu naléhavý pohled. ,,Opravdu by to nešlo nějak zařídit?"

Bohyně nasadila zamyšlený výraz. ,,Leda že bych zavolala našeho starého osamělého vlka, aby tě celou dobu nesl."

Syn Háda zuřivě zavrtěl hlavou. Tento rozhovor začíná jít špatným směrem.

Zasmála se, jako by věděla na co myslí. ,,Pozdě." A dřív než stačil protestovat, vyvolala malého ducha a poslala ho pro Tartara. Samozřejmě se celou dobu škodolibě chichotala. Brzy ale přestala když uviděla nervózní výraz v Nicově obličeji. Něžně se na něj usmála a dala se do vysvětlování.

,,Strašně mě štve, jak se okolo sebe chováte. Měly by jste si na sebe zvyknout, přeci jen tu budete ještě chvíli spolu. Vím že je takový...svý, ale to je jen první dojem. Zkus mu dát šanci-"

Než stačila říct víc, uprostřed místnosti se v husťáckém sloupu ohně objevil Tartarus. Okamžitě se otočil na Hekaté. ,,Co chceš?"

Bohyně na něj vyplázla jazyk. ,,Nezdvořáku. Potřebuji si skočit pro nějaké masti, tak mi ho tu pohlídáš ať neuteče. Tak čau."

Jakmile se za ní zavřely dveře, místnost vyplnilo dusivé ticho. Bůh s polobohem na sebe zírali a nevěděli, jak začít rozhovor. ,,To je trapas, co?" Prohodil starší z nich.

Atmosféra se přeci jen o malinko uvolnila. ,,Docela ano." Odvětil polobůh stydlivě.

,,A ona nás v tom nechá. Vsadím se, že stojí za dveřmi a dusí se smíchy."

,,Dělá to často?"

,,Když má koho šmírovat tak ano. Ale obvykle tu moc návštěvníků nemáme."

Polobůh se malinko na posteli odsunul. ,,Klidně si sedni......jestli chceš."

Naklonil hlavu na stranu. ,,A nepozvracíš mě?"

,,Když se zachráníš jako minule....tak ne."

Posadil se na postel. ,,Jak ti je?" Zeptal se pak.

,,Lépe. Díky za ten čaj. Hekaté říkala že je to reakce na ten jed. A...když už jsme u toho jedu...říkala taky že právě ty jsi ho ze mě dostal?"

Tartarovy tváře zrůžověly. ,,Jo, tohle..." Najednou ho začalo strašně zajímat prostěradlo.

Když si Nico uvědomil že nehodlá odpovědět, zeptal se znovu, trochu znepokojeně. ,,Vážně, jak? Copak to je taková hrůza?"

Bůh vykreslil prstem do povlečení pár obrázků než odpověděl. ,,Docela jo."

,,Řekl....bys mi to?"

,,Později."

,,Tak já se podívám."

Tartarus okamžitě zvedl hlavu. ,,Ne, počkej!" Ale už bylo pozdě.

Nico vzal za roh náplasti kterou měl nalepenou na krku a škubl. Látka se s nechutným zvukem oddělila od jeho kůže, spolu s několika desítkami chlupů. Zasykl, ale hned začal prsty prohmatávat zrudlou kůži v místě, kde krk přecházel v rameno. Ke svému překvapení ucítil napůl zahojené prohlubně, asi milimetr v průměru. Byly hned vedle sebe s asi třícentimetrovou vzdáleností. Obrátil svůj pohled na Tartara. ,,Co to je?" Zeptal se naléhavě.

Už ale nestihl dostat odpověď, protože v tu chvíli do pokoje vešla Hekaté s kelímkem v ruce. ,,Jsem zpátky! Už můžeš jít." Prohodila směrem k druhému nesmrtelnému, který se beze slova zvedl, naposledy se podíval na Nica a zmizel.