Oba nesmrtelní se objali. ,,Vítej na povrchu." Řekla Gaia a upřímně se usmála.

,,Děkuji, ale co tu děláš ty? Myslel jsem, že válčíš?" Zeptal se překvapeně její bratr, zatímco vstřebával všechny barvy i zvuky, které téměř zapomněl, vdechoval čerstvý vzduch a užíval si teplo slunečních paprsků na své kůži. Nica si nevšiml, jelikož k němu stál zády.

,,To ano, jen..." Oči jí kmitly přes jeho rameno k polobohovi, který seděl opřený o strom zacpávající si zdravou rukou nos ve snaze zastavit krvácení a tiše je pozoroval. ,,...jsem tu měla ještě nějakou práci. Ale už to mám téměř vyřízené."

Tartarus ji ještě jednou objal. ,,Jsem rád, že tě vidím. Jak jsi přišla na to, jak mě osvobodit?"

,,Není to jedno? Hlavně že se to povedlo. A vůbec. Dlouho jsme se neviděli a ty se ani nezeptáš, jak se mám." Vyčetla mu, naoko uraženě.

S úsměvem potřásl hlavou. ,,Promiň, hned to napravím. Jak se máš?"

,,Mnohem lépe než předtím, děkuji za optání, hned díky dvěma věcem."

,,A to jsou...?"

,,První jsi ty - konečně jsi volný. Ta druhá věc...no, krátce řečeno jsem se postarala o jednoho poloboha, který mě už dlouho štval. Zbývá ho už jen zabít, ale to může počkat."

,,To jsem rád. A když už jsme u těch polobohů...neviděla jsi tu jednoho? Takového malého, hubeného, tmavovlasého, s mečem ze Styxské oceli? Něco mu dlužím."

Gaiina nálada okamžitě klesla pod bod mrazu. Ovšemže se bude Tartarus zajímat více o něj, než o ni, svou vlastní sestru. Měla toho poloboha zabít. ,,Myslíš tamhletoho?" Řekla a kývla určeným směrem.

Nesmrtelný se ohlédl. Pohled mu padl na postavu sedící se zavřenýma očima pod stromem, zacpávající si zakrvácenou rukou nos. Projel jím šok, jakmile onu osobu poznal. ,,Nico?" Zašeptal nevěřícně a udělal k němu pár nejistých kroků. Co tady dělal? Neměl tu být... Podíval se zpět na Gaiu. ,,Co se stalo?" Zeptal se jí, zatímco v jeho srdci pomalu rostl strach.

,,Tvoje sestra se stala." Odpověděl mu místo ní polobůh hlasem bez emocí.

Černovláska to zaskočilo. Během okamžiku už klečel vedle něj. ,,Ty...ty si mě pamatuješ?" Vtom se na něj Nico konečně podíval. Jeho oči byly tmavší než obvykle a chladné jako kus ledu, až měl Tartarus pocit, že se dívá na dva neživé bloky obsidiánu. Dost ho to vyděsilo.

,,Rozhodně ne díky tobě."

Hrklo v něm. Spalující pocit viny, který se snažil poslední dva měsíce zaplašit, ještě vzrostl. ,,Já se o-"

,,Omlouváš?" Skočil mu do řeči polobůh. Nesmrtelný otevřel pusu, aby řekl něco jiného, ale on ho odmítavým mávnutím ruky přerušil. ,,Nechci to slyšet." A o kousek se od něj odsunul. Vtom však sykl bolestí a chytl se za hlavu.

Tartarus byl naprosto zoufalý. Nevěděl, co se jeho milovanému děje, ani jak mu pomoci. Podíval se přes rameno na svou sestru. ,,Co jsi mu to udělala?" Vysoukal ze sebe.

Gaia hrdě zvedla bradu. ,,To, co si zasloužil. Také jsem mu vrátila to, co ty jsi mu sebral, akorát to mělo nějaké vedlejší účinky. Brzy to přestane. A za to rameno nemůžu."

,,Ty jsi prolomila mou myšlenkovou bariéru? Jen tak? Zbláznila ses?! Mohl umřít! Dobře víš, že tento druh bariér mají ničit jen jejich tvůrci! Proč jsi to udělala?"

Její obličej se zkřivil vztekem. ,,Vzal mi tě." Zasyčela.

,,C-co blázníš? Jak mě ti mohl vzít? Mluvíš, jako bychom spolu ještě byli."

,,Nedělej, že o ničem nevíš! Než ten smrtelník přišel, všechno bylo v pořádku! Ale jakmile se objevil, všechna tvá pozornost se zaměřila na něj. Dokonce i teď tě víc zajímá on, než já! Přestože se vidíme poprvé po tolika letech."

,,Promiň, ale on je ten, kdo je na tom hůř. Ty jsi nesmrtelná, takže se o tebe nemusím tolik bát. A s tou pozorností... Vždyť je to moje vina, tak proč si vybíjíš vztek na něm?"

Stáli nyní tváří v tvář uprostřed louky. ,,Protože on je ten, kdo to všechno začal. Když se ho zbavím, zbavím se tím i problému. Měla jsem to udělat dřív, než tě osvobodil."

,,Počkat, on mě osvobodil? Ne ty?"

,,Minimálně se k tomu chystal. Ta kytka mu vypadla z kapsy, já ji zvedla a pak zahodila. Tvoje přivolání...nebylo v plánu. Byla to nehoda."

Tartarus ustoupil, jako by dostal facku. Cítil se zrazený. ,,Ty jsi mi nechtěla pomoct?"

,,Ovšemže chtěla, jen jsem po tolika letech neúspěšného hledání přestala věřit, že něco najdeme. Netvař se tak ublíženě, jen ti říkám pravdu. A teď, když jsme si všechno vyjasnili..." Svůj meč namířila pod strom, kde pořád seděl Nico. ,,...je čas postarat se o ten problém." A vyrazila k němu.

Její bratr jí však zastoupil cestu. ,,Gaio, ne!"

Odstrčila ho na stranu, ale on jí chytl za ruku. Probodla ho pohledem. ,,Proč ne?"

,,Nezabíjej ho."

,,Proč?" Zopakovala svou otázku, tentokrát netrpělivěji.

,,Protože ho miluji! Nechci ho ztratit!"

,,A mě snad ano?!"

,,To s tím nemá vůbec nic společného!"

,,Ale má!" Najednou se však zastavila na místě a usmála se. ,,Víš co? Mám návrh. Buď on nebo já. Pokud si vybereš mě, slibuji, že ho nechám žít. Pokud jeho...nedožije se dalšího dne. Takže?"

Tartarus těžce polkl. ,,Sestřičko, prosím..."

,,Nezačínej s tou svou sestřičkou! Chci tvojí odpověď. Teď, hned."

Nemohl dýchat (i když vzduch k životu nepotřeboval). Připadalo mu, že se čas zastavil a celý svět čekal jen na jeho rozhodnutí. Nechtěl si vybírat mezi dvěma osobami, které má, ačkoliv každou jiným způsobem, rád. Ale musel, jiná cesta nebyla. ,,Gaio...mám tě rád. Vím, že se ti mé rozhodnutí líbit nebude, ale nelituji ho. Vybírám si jeho. Tak dlouho jsem na někoho takového čekal. Vlastní vinou jsem ho ztratil jednou, ale podruhé už tu chybu neudělám. Měj se, sestřičko. Ve spánku ti bude lépe." A než stačila zareagovat, chytil ji, zaklonil jí hlavu a nalil jí do pusy Hekatin nejsilnější uspávací lektvar.

Gaia reflexivně tekutinu spolkla. Když si uvědomila, co se stalo, bylo už moc pozdě. Usínala. Její tělo se rozpadalo na hlínu, únava pomalu převládala. Ale než usnula úplně, zmohla se k poslednímu činu. ,,Vybral jsi si sám, zrádče. Splním svou část slibu." A byla pryč.

Najednou strom, pod kterým seděl syn Háda, ožil. Respektive jedna jeho větev. Prodloužila se, zaostřila. Vtom se jako had zavlnila a prudce se ohnula. Její ostrá špička zamířila přímo k polobohovu srdci. Nemohl uhnout, větev byla moc rychlá. Do smrti mu zbývaly jen desetiny sekundy, když se pohledem střetl s Tartarem. Sbohem.

Černovlásek se nikdy v životě nebál tak, jako teď, když si smrt přicházela pro jeho lásku. Ale on ho odmítl nechat umřít, tak udělal jedinou věc, která ho v té chvíli napadla - živý štít. Teleportoval se před Nica a větev tak zasáhla do srdce jeho. V tom okamžiku se jejich pohledy střetly podruhé - odevzdaný a šokovaný. ,,Už nenechám nikoho, aby ti ublížil." Zopakoval Tartarus slib, který kdysi pronesl na balkónu. Oživlá větev, nyní lesknoucí se ichorem, se pak vytrhla z jeho těla a vrátila se do své původní podoby. Nesmrtelný se s dlaní na své krvácející hrudi sesunul vedle poloboha.

,,Bohové přesvatí!" Vyjekl polobůh když se probral z šoku a pro jistotu černovláska podepřel. ,,Už ti někdo řekl, že máš občas fakt blbé nápady?!" Povzdechl si. ,,Budeš v pořádku?" Zeptal se znepokojeně klidnějším hlasem. Jeho předchozí zlost se vytratila.

,,Budu, neboj. Přeci jen jsem nesmrtelný. Vidíš? Už se to zaceluje. Ani to nebolí." Měl pravdu, rána se zmenšovala.

,,Vejtaho. Teď jsi akorát tak nesmrtelný špíz. Co tě to napadlo, skákat přede mě!?"

,,Slíbili jsme si, že se k sobě vrátíme. To by se bez tebe špatně plnilo."

Menší chlapec s úsměvem potřásl hlavou. ,,Jsem rád, že jsi volný."

,,Už se na mě nezlobíš?"

,,To si budu muset ještě rozmyslet."

Tak jsem trochu prohodila klasické střídání pohledů, ale nechtěla jsem vás dál napínat, navíc to dnes bylo trochu delší ;-). Příští kapča bude poslední, pak epilog a The End...

Maria-M-R