Bohužel přistál tak špatně, že ani štít mu dost nepomohl, takže si svým dopadem na kamenité dno vykloubil rameno. Vyškrabal se na nohy a pořádně si lokl kyslíku. Vodu měl po pás. S jistými obtížemi se dostal na břeh, kde se chtěl trochu dát do kupy než bude pokračovat, ale nestihl to. Přímo před ním se objevila Gaia. Nestihl ani mrknout, než mávla rukou a další hliněná paže s ním hodila o nejbližší strom. Štít opět náraz utlumil, ale i tak hekl bolestí, když na kmen narazil poraněným ramenem. Bohyně Země ho nechala si jen sednout, než na něj namířila svůj meč. ,,Docela by mě zajímalo, co ho na tobě tak chytlo." Prohodila a pochybovačně si ho prohlédla. ,,Já vidím jen malého, vyhublého kluka. Řekni, co je na tobě zvláštního?"

Nico, vzhledem k ostré čepeli u svého krku, bojoval s touhou polknout. ,,Podívej, já vůbec netuším-"

Ona jen otráveně mávla rukou. ,,Nech si to předstírání. Moc dobře víš, o čem mluvím. Ale přeci jen ti paměť osvěžím. Ber to jako své poslední přání, než najdu způsob, jak tenhle meč skončí ve tvém srdci." Řekla s úšklebkem a mrkla na něj. Pak si k němu přidřepla. ,,Tak poslouchej. Můj bratr mě podporoval, jak ve válce, tak i...v jiných věcech. Vždy, za všech okolností stál při mě, i když se seznámil s tou čarodějnicí, Hekaté (che, nikdy jsem ji neměla ráda). Ale to se nedávno změnilo. Požádala jsem ho o pomoc. Souhlasil, ale na poslední chvíli otočil. Neposlal mi tolik příšer, kolik slíbil. Nezdálo se mi to. Prověřila jsem to... Zjistila jsem, že má v paláci nový přírůstek - tebe...a vypadalo to, že mu na tobě dost záleží. Pořád nic?"

Polobůh nevěděl, o čem bohyně mluví. ,,To není pravda-"

,,Zatloukat, co? Ale to ti nepomůže. Hlavní je, že ty jsi ten, kdo mi sebral bratra. A za to zaplatíš. Možná tě nedokážu zabít přímo, prolomit štít by stálo až moc síly, ale pořád mohu nechat Zemi, aby tě pozřela. Do několika minut by ses měl udusit." Zasmála se s šíleným leskem v očích. Pak se zamračila. ,,Má vize byla pravdivá. Pokoušela jsem se tě zbavit dřív, než by jsi se setkal s mým bratrem. Toho hada jsem poslala já. Jeho jed tě měl rychle zabít a pád do Tartaru byla jen pojistka, ten by nikdo nepřežil. Ale to zvíře to zkazilo. Nekouslo tě dost silně, neměl jsi v sobě tolik jedu a nestihl jsi umřít. V Pekle tě zachytila Hekaté a vyléčila tě."

Nicovi v hlavě běžela jen jediná věta: What the f*ck is going on? Na hada si pamatoval, ale ten zbytek... ,,Než mě zabiješ, mohla bys mi alespoň vysvětlit, o čem to mluvíš? Co jsem udělal? Jaký tvůj bratr?"

Povzdechla si. ,,O čem mluvím i co jsi udělal jsem ti právě vysvětlila. A můj bratr? Tartarus přeci tolik těch sourozenců zase nemám."

,,Tartarus? To musí být nějaký omyl, v životě jsem ho nepotkal."

,,Už mě to přestává bavit. Tak přísahej na řeku Styx, když si jsi tolik jistý."

,,Dobře. Přísahám na řeku Styx, že si na žádné setkání s Tartarem nepamatuji." Zaburácel hrom.

Gaia čekala, kdy ten protivný polobůh konečně zemře nějakou nejlépe bolestivou smrtí. Ale zarazilo ji, že se nic nestalo. ,,Nemožné." Zamumlala šokovaně. Musel mluvit pravdu, ale ona věděla, že ti dva spolu byli. Přísahal, že si na žádné setkání nepamatuje. ,,Ale co když..." Ani nedokončila větu když se dotkla polobohovy hlavy tak rychle, že jí v tom nestihl zabránit. Okamžitě v jeho mysli vycítila nějakou cizí energii, která tam nepatřila. Následovala ji až k jejímu zdroji - zdi, která něco ukrývala... Vtom bohyně ruku odtáhla a začala se smát. ,,Tak to je geniální! On ti zablokoval vzpomínky sám na sebe! Ha! Možná ještě není úplně ztracený, třeba mu na tobě nezáleží tolik, jak si myslíš!" Ještě jednou se uchechtla, než zvážněla. ,,Ale abys věděl, že nejsem úplně bezcitná, ty vzpomínky ti vrátím..." A znovu mu položila ruku na hlavu.

Oprava: Gaia JE bezcitná. Samozřejmě, že onu zeď nemohla rozbít bezbolestně. Její magie se do Nicovy mysli provrtala jako vrtačka. Mučivě pomalu. Také to tak bolelo. Vtom se objevila zeď. Vysoká, černá, lesklá. Stála na něčem, co připomínalo skálu. Bohynina moc se po ní vrhla tak silně, až jí otřásla. Znovu, pořád dokola. Ze stěny nakonec začala vytrhávat kusy připomínající nepravidelné sloupy. Jako by vytrhávala zuby, jeden po druhém. Ale oproti tomu, co přicházelo, se to dalo vydržet. Jakmile totiž zmizel poslední kousek zdi, ukryté vzpomínky se vyvalily ven. Tekly v obrovském proudu jako láva. Také se tak chovaly. Prskaly, syčely, bublaly. A pálily. Rozlévaly se po 'skále', tuhly, šedly, ale zároveň jakoby se propalovaly dovnitř. Klesaly mezi ostatní vzpomínky tak dlouho, dokud se s nimi nepropojily. Znovu se staly jedním celkem. Přesně v tě chvíli si Nico vzpomněl.

Trhl sebou, čímž přerušil spojení. Gaia byla konečně vypuzena z jeho mysli. Místo ní přišly obrazy, hlasy, vůně. Z těch dvou týdnů, které byl přinucen zapomenout. Jména. Tartarus, Hekaté, Bianca, Erik. Pamatoval si všechno. Každý dotek, každý úsměv. Bylo to na něj moc. Jako by mu lebka pukala vedví. Ve snaze bolest zmenšit si hlavu chytl zdravou rukou. Nemohl dělat nic, než čekat až ta muka přejdou. Skřípal zuby, ale mimo občasného syknutí bolestí ani jednou nevykřikl. Otevřel oči, které nevědomky zavřel a zjistil, že nic moc nevidí. Kamenitá půda, kterou pozoroval, se náhodně zaostřovala a rozmazávala, houpala se jako by byl na lodi. Povedlo se mu zachytit akorát kapající červenou tekutinu, shromažďující se ve stále se zvětšující kaluži. Sáhl si na obličej. Ano, tady. Důsledkem 'léčby' se mu spustila krev z nosu.

Zatímco se zotavoval z prožitého zážitku, z kapsy kalhot mu vypadl nějaký do kapesníku zabalený předmět. Gaia se už už chystala povolat zemi, aby poloboha pozřela, ale tento předmět jí v tom zabránil. Zvedla ho, rozbalila...a objevila větvičku jakéhosi okrasného keře. ,,Zlatice převislá." Zamumlala. ,,Asi dárek. No, už nebudeš mít možnost ho předat." S těmi slovy rostlinu zahodila vedle sebe a vykročila k Nicovi, tentokrát připravená ho zabít.

Vtom nebe zčernalo jako před bouřkou. Země se zatřásla, zafoukal silný vítr, všechno potemnělo. Uprostřed louky náhle vyšlehl sloup ohně a následovala vlna obrovské moci. Gaia ji okamžitě poznala. Zastavila se na místě a otočila se tím směrem. Pak oheň zmizel. Postava vzhlédla a zaměřila se na nejbližší osobu. ,,Sestřičko?"

,,Tartare?!"