Všechny plány, záložní plány a záložní plány záložních plánů šly rychle do kytek. Vlastně je rozstřílely na cucky onagery, jenž na poslední chvíli dal s triumfálním úsměvem přivézt Bryce. Zorganizovaná armáda řeckých polobohů se pod palbou rozptýlila na všechny strany, zapomněla na nějaké dohodnuté plány a prostě dělala to, co uměla nejlépe: rozeběhla se proti nepřáteldům, do kterých začala sekat hlava nehlava (nějaká organizace či řád stejně nebyli jejich styl). Brzy se bojištěm ozývaly výkřiky i zvonění zbraní, doplněné pachem krve, kovu a potu. Sedmička se zaměřila na větší ryby - titány a giganty. Gaia se pořád neukázala. Nechávala za sebe bojovat ostatní, stejně jako Bryce. Vlastně si byli docela podobní.

Bojovalo se dlouho, celý den, celou noc, až do rána. To už se naštěstí všechny tři armády stáhly. Po chvíli do pole vyrazilo několik polobohů. Prohlíželi mrtvá těla, hledali mezi nimi přeživší a těm s příliš těžkými zraněními dopřávali rychlou smrt. Slunce započínalo svou dlouhou cestu. Nebe se zbarvilo do červena, až připomínalo deku rudou jako krev, která přikrývala výsledky prvního střetnutí. Země byla nasáklá krví, pokropená rosou, trčely z ní zlomené oštěpy a vítr si pohrával s roztrženými zbytky praporů. Celou pochmurnou scenérii doplňovaly vrány usazující se na okolních stromech, jenž svým krákáním doprovázely umírající k posmrtnému životu. Dusivé ticho sem tam prořízl vzlyk či pláč, když někdo našel těla svých drahých. Válka nebyla nic poetického, naopak v nás probouzí to největší zlo.

Nico společně s ostatními procházel bojištěm. Jeho myšlenky však nesměřovaly k němu, ale k jistým několika týdnům. K těma týdnům před dvěma měsíci, na které si nepamatuje. Frustrovalo ho to. Jakoby byl opět vykoupán v řece Léthé. Prostě mu někdo vyrval čtrnáct dnů ze života, prožitých v Tartaru. Jak přežil? Co se tam stalo? Pokoušel se rozpomenout, ale bez úspěchu. Něco mu v tom bránilo, nějaká neviditelná zeď, kterou se mu nedařilo rozbít. Ať dělal, co dělal, jen tvrdohlavě stála na svém místě a nepohnula se ani o milimetr. Ten, kdo ji vytvořil, si dal opravdu záležet.

Jednu vzpomínku se mu však povedlo získat zpět, i když ne vědomě. Objevovala se mu ve snech téměř každou noc, pořád dokola. Nebyla nepříjemná. Zdálo se mu o nádherných, půlnočně černých očích s rudými tečkami, jenž ho láskyplně pozorovaly (polobůh si byl jistý, že se jejich majitel/ka v tom okamžiku usmíval/a) a o sametových kudrnatých vlasech stejné barvy, které mu ve snu proklouzávaly mezi prsty. Předpokládal, že od stejného člověka dostal druhý prsten, malinké tetování na dlani i černou růži, která zázračně přežila tak dlouho bez jediného škrábnutí a byla stejně krásná, jako když ji poprvé uviděl před dvěma měsíci.

Spolu s touto vzpomínkou mu v hlavě vyskočila dvě slova: Zlatý déšť. Zlatý déšť. Zlatý. Déšť. Snažil se zjistit, co to je. Dokonce se i zeptal svých přátel, ale ani ti nic nevěděli. Bylo to k zbláznění. Ta...věc, ať to bylo cokoliv, byla důležitá. Z myšlenek ho vytrhl pláč. Rozhlédl se a zjistil, že zabloudil až k lesu. Onen zvuk vycházel právě z něj. Vydal se tedy dovnitř. Po chvilce prodírání se porostem našel zdroj vzlykání. Byly to dvě dryády. Vlastně plakala jen jedna, ta zelenovlasá, druhá - blonďatá jí s ošklivými popáleninami ležela v náručí. Nicovi stačil jediný pohled aby zjistil, že umírá. Klekl si ke dvojici dívek. ,,Co se stalo?" Zeptal se té nezraněné.

Dryáda popotáhla a párkrát vzlykla, než byla schopná odpovědět. ,,M-moje ses-t-ra... Její keř za-za-zasáhla nějaká ohnivá k-koule...přiletěla odtamtud..." Ukázala směrem k místu, kde se utábořilo vojsko Bryce Lawrence i se svými onagery. ,,J-já nevím, co mám dělat, nedaří se mi jí vyléčit..."

,,To proto, že už je pozdě. Umírá. Dostala moc silný zásah na to, aby ho mohla přežít."

,,Lžeš!" Vykřikla dryáda. ,,Neumírá! Nesmí umřít! Ona je to jediné, co mi zůstalo..."

,,M-mluví...pravdu." Ozvalo se zašeptání. Zraněná dívka se na poloboha slabě usmála a poté znovu zaměřila na svou sestru. ,,Myro...víš to stejně d-dobře...jako já. Cítím to. S-spaluje mě to...zevnitř. Prosím...nech ho ukončit...mé trápení."

Myřiny oči se zalily novými slzami, ale nakonec přikývla. ,,Dobře. Nechci, aby jsi cítila více bolesti. Jen...slib, že na sebe budeš dávat pozor. M-mám tě ráda, Pryjo."

,,I...já tebe..." Pryja pohledem pobídla Nica k činu. Brzy se její tělo rozsypalo v třpytivý prach, jenž vítr roznesl po okolí. Rychlá, bezbolestná smrt.

,,Smrt hodná bohů." Řekl nahlas v pokusu pomoci plačící dryádě, která na něj skrze slzy vděčně kývla a poté zmizela. Polobůh, stále klečící, zaklonil hlavu. Slunce už vycházelo, ale na nebi stále slabě svítily hvězdy. Jeho oči automaticky našly souhvězdí Zöe Večernice. Ubohá dryáda, dostat zásah onagerem. Další zkrácený život, jeden ze stovek, možná i tisíců. Další ztracená duše ve válce. ,,Jak se můžu soustředit na hledání nějakého Zlatého deště, když všude kolem umírají lidé?" Postěžoval si bývalé lovkyni, tedy těm několika hvězdám, jejichž spojení neslo její jméno. Zöe mu neodpověděla, ale někdo jiný ano.

Ze země přímo před ním vyrazil výhonek. Jen tak, zničeno nic, doprovázený lehkým závanem vůně nějaké květiny. Mladá rostlinka nabývala na výšce i šířce. Zanedlouho na ní vybujely první lístky. Po nich pupeny. Výsledek byl asi decimetr vysoký, se zdřevnatělým stonkem, porostlý několika žlutými květy. Rostlina se zavlnila v neviditelném větru a okolo ní se v hlíně objevila do spirály napsána věta: Můj poslední výhonek. Mé poslední poděkování. Tvůj Zlatý déšť.

Nico větvičku chvíli překvapeně pozoroval, pak vytáhl z kapsy kapesník, rostlinu do něj zabalil (protože díky jeho doteku moc rády umíraly) a vytáhl ji ze země. Připadal si směsně. ,,Kytka. Ovšemže je to kytka. Žádný drahokam, lektvar ani kouzlo. Jen...kytka. No...díky, Pryjo. Za tvůj dárek." Sotva si ji stihl schovat do kapsy, když ticho rána přerušilo troubení a volání:

,,NEPŘÁTELÉ! VRACÍ SE!"