Po dvou měsících

Poslední týdny byly dost hektické. Vše to začalo, když se v táboře Jupiter jako lusknutím objevil Percy Jackson. Vypadal velmi zmateně, měl vymazanou paměť a neustále hledal Annabeth, jejíž jméno si jako jedno z mála pamatoval ze svého předchozího života. Když se s Frankem a Hazel vrátil ze záchranné mise, kde se jim úspěšně povedlo osvobodit Thanatose, ukázalo se, že se mu paměť vrátila. Vyprávěl příběhy o Táboře polokrevných - opaku tábora Jupiter, řeckých bozích, kentaurovi i polobozích v oranžových tričkách, kterým Reyna ani Oktavián (Bryceovi samozřejmě nic neřekli) nemohli uvěřit, ale o pravdě je přesvědčil pergamen se zprávou, odeslaný od jakéhosi Lea. Právě on o pár dní později přiletěl v obrovské létající lodi, na níž byl ztracený Jason Grace i ona Annabeth, která Percym praštila o zem drsně vypadajícím judo-chvatem. Pak se staly ještě nějaké nezajímavé drobnosti, jako když Lea posedl jeden z eidolonů a začal pálit z balisty na Nový Řím, jak je Piper přemohla nebo jak Jason (naštěstí) vyvázl jen s ránou cihlou do hlavy.

Reyna s Oktaviánem se k posádce Arga II nepřipojili hned při první příležitosti, přeci jen polovinu z nich neznali. To se změnilo když jimi byli kontaktováni vysíláním Iris s tím, že našli Nica. Oba Římané tedy přestali s tím co dělali, povolali ty, kteří je stále podporovali a okamžitě vyrazili na místo setkání. Ukázalo se, že syn Háda byl nalezen uprostřed neznámých lesů v bezvědomí, s nádhernou černou růží v ruce. Posádka Arga II ho ihned přenesla na loď aby ho ošetřila, ale k jejich překvapení to nebylo třeba. Polobůh na sobě neměl ani škrábnutí, vůbec to nevypadalo, že právě vyšel z Tartaru. Když se probudil, po krátkém rozhovoru a několika nadávkách bylo zjištěno, že si nepamatuje, co se v Pekle stalo. Nic, prázdno, ani ťuk. Dokonce i Percy s Jasonem si, když ztratili paměť, pamatovali alespoň jména nebo tváře...ale on ne. Jako by těch několik týdnů prospal. Jediná zvláštnost byla, že měl o jeden prsten s lebkou víc, než když zmizel. Avšak ani ohledně něj si nebyl schopný vzpomenout, kde se vzal, stejně jako u růže, kterou z nějakého odmítal byť jen na okamžik odložit.

Čas šel dál. Úkoly byly plněny, nepřátelé zabíjeni a noví se objevovali. Některé otázky byly zodpovězeny, zatímco další přibývaly. Až nakonec přišla Gaia. Stačilo pro to jen pár kapek krve, jeden zlomený nos a spustila se apokalypsa. Její vzestup byl jiný než Kronův. Byl pomalejší, ale zároveň dusivější. Jako by jste se nemohli hýbat, nad vámi visel obrovský, těžký balvan a s každým dnem se pomalu, pomalinku spouštěl dolů. Opravdu doufali, že se jim podaří zabránit jejímu probuzení, avšak když před nimi vyrostla ze země, věděli, že jejich nadějím je konec. Bude válka. A aby toho nebylo málo, nebudou v ní dvě, ale tři strany - řečtí polobohové s posádkou Arga II a spřátelenými Římany, Bryce Lawrence se zbytkem tábora Jupiter a samozřejmě Gaia s hromadou příšer v patách.

Netrvalo dlouho a den D přišel. K Táboru polokrevných se ze dvou stran blížily dvě armády. Po celém táboře probíhali teenageři v brnění hledající své zbraně, sourozence či kamarády. I z Hlavní budovy proudil dav lidí, jelikož zde právě skončila závěrečná porada. Poslední porada před poslední bitvou, jejíž výsledek určí osud celého světa, který se nikdy o žádné válce nedozví. Diskutovali velmi dlouho. Pokoušeli se dát dohromady nějaký plán, který by, pokud selžou, dal šanci přežít alespoň některým. Věděli, že Gaia je chce vyvraždit a Bryce...vlastně také. Nejde mu o 'záchranu Nového Říma před těmi moc zlými, barbarskými Řeky' ani o 'porážku samotné Země'. Nestará se o tábor Jupiter. Když zjistil, že Gaia povstala a chystá se zaútočit na Tábor polokrevných, viděl v tom svou šanci. Možnost zbavit se řeckých polobohů, které nenáviděl až do morku kostí. Jak se dá bránit nepříteli, kterému nejde o informace, zajatce ani kořist? Který vás jen chce povraždit jako prasata?

Argo II se naštěstí stihlo vrátit i s obrovskou sochou Athény, převážnou pomocí pegasů, den před začátkem bitvy. Ona socha trochu uklidnila řecké polobohy, takže mezi sebe bez větších protestů přijali římskou část posádky i s jejich věrnými (Gwen, Dakota...), kteří s několika desítkami bojovníků odešli od Bryceovy armády a připojili se k Řekům. Athénin srub pod velením Annabeth vytvořil plán A, B, záložní plán B1 a záložní plán záložního plánu B1'. Leo se svými sourozenci postavil provizorní obranu; Áresův srub v čele s Clarisse rozmístili pasti včetně svých oblíbených nášlapných min; Percy s Jasonem dávali poslední bojové lekce; Nico povolával kostěné válečníky tak zuřivě, až téměř obracel hlínu vzhůru nohama; Apollónovci na pegasech převáželi nejmenší polobohy na Olymp, který se jim zdál poněkud bezpečnější atd. Všichni dělali, co mohli. Důležitou otázku, kterou si kladli jim však nikdo nezodpověděl: Bude to stačit?

Pár desítek minut před bitvou...

Porada skončila. Ujistili se, že všechno co mohli udělat udělali. Kéž by měli více času. Jeden den. To je hrozně málo pro přípravu na něco takového. Jeden po druhém vedoucí srubů odcházeli z místnosti, procházeli liduprázdným táborem a mířili za ostatními. Alespoň stihli odvézt ty nejmladší. Pan D zmizel, Cheirón se ještě nevrátil ze své výpravy za spojenci, bohové mlčeli. Byli na to sami. Jen pár stovek nezletilých proti dvěma obrovským armádám v bitvě na život a na smrt. Bylo to směšné. Jak mají v takovém počtu zvítězit? Je to nemožné. Ale oni musí vyhrát. Kdo jiný zachrání svět, když ne oni? Kdo jiný bude bojovat, když ne oni? Kdo jiný zemře, když ne oni?

Místnost už byla téměř prázdná. Zůstal v ní jen Oktavián s Reynou stojící stranou a několik dalších polobohů, kteří ve skupince u dveří tiše diskutovali. Augur se podíval na prétorku. Ve vyleštěném brnění, vlajícím plášti, hrdě zvednutou bradou a s odhodlanými jiskrami v očích nikdy nebyla krásnější. Vypadala jako bohyně. Musí jí to říct. Pokud by zemřel a neudělal to, nikdy by si to neodpustil. K činu ho jen popostrčilo Clarissino ,,Za chvíli vyrazíme."

Zhluboka se nadechl. ,,Rey...musím ti něco říct."

Podívala se na něj a její pohled zněžněl...nebo to možná byl jen nějaký odlesk. ,,Povídej."

Ze začátku to šlo špatně, ale s každým slovem se to zlepšovalo. ,,Známe se už něco přes dva roky, ale já k tomu nikdy nesebral odvahu. Teď však musím, kdyby se něco stalo. Reyno...miluji tě."

V prétorce to hrklo, takovéhle přiznání asi nečekala. Oktavián se však odpovědi nikdy nedočkal, protože k nim přihopsal věčně usměvavý Will Solace a dal mu herdu do zad. ,,Tak pojď, brácho, jdeme za ostatními. Já budu velet zdravotnické části, zatímco ty..."

Ani se nenadáli a už stáli na bojišti, bok po boku, čelem k nepřátelům. Táhlé zatroubení pak odstartovalo rozhodující bitvu.