Po snídani se sešli na chodbě před jídelnou. Vládla zde poněkud pochmurná atmosféra, šedivá jako obloha před bouřkou kvůli neúprosně se blížícímu rozloučení. Nico s Tartarem přišli společně, držící se za ruce. Hekaté dorazila o něco později s Biancou v náručí, která měla drápky zaťaté do jejího rukávu a odmítala se pustit. I přes všechen smutek však hrdinsky drželi hlavu vzhůru a přivítali se úsměvem. ,,Tak. Připravení?" Zeptala se bohyně.

Přikývli. ,,Zařídil jsem, aby dnes u Dveří smrti nikdo nebyl. Žádná příšera, žádný titán. Nikdo. Budeme se moci v klidu rozloučit." Ozval se černovlásek, uchopil polobohovu ruku a políbil ji. ,,Můžeme vyrazit?"

Nico se na něj usmál, propletl si s ním prsty, naposledy si prohlédl své okolí a spolu s Hekaté odpověděli. ,,Ano." Chytili se za ruce, utvořili kruh. V příštím okamžiku zmizeli v oslepujícím, naoranžovělém záblesku světla.

Ještě než se jim vrátil zrak, zasáhla je vlna tepla. Peklo nebylo takové, jaké si ho polobůh představoval. Jistě, bylo tam dusivé, omračující horko. Tekla tam řeka z lávy. Smrděla tam spálenina a každých několik stovek metrů ležela menší či větší kostra (jedna dokonce velikostí i tvarem vypadala jako dinosaurus). Ale svým způsobem to bylo krásné. Láva připomínala tekuté železo, červené a žluté tečky v ní vypadaly jako květiny na louce. Červený písek se třpytil, sem tam smíchaný se zlatým prachem - jediným důkazem možné přítomnosti nějakých příšer. Bylo to fascinující. Dojem Pekla jen dotvářely temně rudé, velmi ostré skály, které se leskly jako zrcadlo. A kostry? I ty do toho prostředí svým zvláštním způsobem zapadaly. Krajina vyzařovala moc, strach a utrpení, ale také svobodu. Svobodu pro ty, které na povrchu zabijí sotva je uvidí, zajišťující bezpečný úkryt před bohy.

,,Tak co říkáš na Peklo?" Zeptal se Tartarus Nica.

,,Je svým způsobem krásné." Jakémukoliv jinému polobohovi by toto místo připadalo ošklivé, protože by se mu ukázalo v jiné podobě, navíc by mezi tím vším bojováním na život a na smrt asi stejně neměl na žádné obdivování čas.

Zazubil se, očividně potěšený odpovědí. ,,Jak se tu cítíš?" Ptal se dál.

,,Trochu nervózně, protože to tu neznám. Ale ne zranitelně ani v nebezpečí. Přeci jen si myslím, že se teď nemám čeho bát." Když domluvil, usmál se na Tartara a stiskl jeho ruku. ,,Měl bych jít."

Hekaté je ho objala. ,,Buď opatrný, nenech se zabít. Nakopej Gaie zadek. A...když už tam budeš..." Trochu rozpačitě přešlápla. ,,...mohl bys, prosím, koutkem oka dávat pozor na mé děti?"

Odpověděl jí přikývnutím. ,,Samozřejmě, udělám co budu moct." Pohladil bílé kotě v jejím náručí, které se s mňouknutím přitulilo k jeho ruce. Vtom ho něco napadlo. ,,Myslíš, že by ti nevadilo, kdybys mi pohlídala Biancu?"

Bohyně překvapeně zamrkala, ale šťastně jeho nabídku přijala. ,,Nevadilo. Budu na ní dávat dobrý pozor."

,,Děkuji." Řekl vděčně. Pak se jeho pozornost zaměřila na druhého nesmrtelného.

Ten nehybně poloboha pozoroval s kamenným výrazem ve tváři. Emoce se daly najít jen v jeho očích - smutek, strach, nejistota. ,,Je toto sbohem nebo nashledanou?" Vyslovil otázku, nad kterou přemýšlel posledních pár dní.

Nico hned pochopil, na co se Tartarus ptá. Usmál se. ,,Nashledanou, vždycky nashledanou. Vrátím se. Až bude po všem, znovu se shledáme."

Černovláskova tvář se rozjasnila. Samou radostí menšího chlapce objal okolo pasu a několikrát se s ním zatočil. ,,Počkám na tebe." Slíbil mu.

,,Dobře. Ne, že mi někam utečeš." Zasmál se a společně vykročili k výtahu, který vlastně byl takovým taxíkem zpět do života. Zmáčknutím tlačítka ho přivolali, a již za chvíli se před nimi otevřely šedivé dveře, vedoucí do úplně normální kabiny. Syn Háda se naposledy ohlédl na osoby za sebou - skvělou kamarádku, bezva kotě a úžasného přítele. Chtěl jim toho tolik říct, ale nešlo mu to. Také věděl, že pokud neodejde hned teď, pravděpodobně to už nikdy nezvládne. Srdce se mu bolestně svíralo. ,,Mějte se." Řekl a třemi rychlými kroky se přesunul do výtahu. Hekaté se přesunula k tlačítku venku, aby ho mohla držet. Dveře se pomalu zavíraly a postupně ukrajovaly viditelný svět. Když už byly za polovinou své cesty, na jejich druhé straně se ozvaly rychlé kroky. Těsně než se zavřely dovnitř někdo proběhl. Výtah se rozjel.

Tartarus se okamžitě vrhl k Nicovi a přitiskl ho ke studené, kovové zdi v téměř zoufalém polibku. ,,Když se ty dveře zavíraly, jako by mi to trhalo srdce na kousky... Nedalo mi to, musel jsem za tebou." Vysvětloval mu svou přítomnost.

Polobůh byl dost překvapený (ale ne nepříjemně). ,,Neříkal jsi, že nemůžeš odejít?"

,,Říkal-"

,,Ne." Přerušil ho. ,,To může počkat. Teď chvíli mlč." Pak opět spojil jejich rty a zabořil prsty do Tartarových kudrnatých, hustých vlasů, jemných jako samet.

On si ho přitáhl blíže aby mohl polibek prohloubit. Po chvíli ho však ukončil. ,,Nemáme moc času." Zašeptal. ,,Cítím, jak mě Peklo volá zpět, budu s tebou moct ještě jet jen pár minut. Tady..." Uchopil Nicovu ruku, obrátil ji a ukazováčkem se dotkl dlaně. Když prst odtáhl, na jeho místě se objevilo něco, co vypadalo jako tetování. Černé linky se spojovaly v malý obrazec - plamen ohně. ,,Tohle znamená, že jsi pod mou ochranou. Hlavně tu značku nesmíš zakrývat, třeba rukavicí nebo něčím podobným."

,,Je to krásné. A...co přesně to dělá?" Zeptal se polobůh, zatímco zkoumal své tetování.

,,Uvidíš. Je tu ještě jedna věc, kterou chci udělat." Najednou zněl nervózně, i když se to pokoušel skrýt.

,,Jakou?"

,,Tvá paměť. Musím vymazat tvé vzpomínky na vše, co se tu stalo."

,,COŽE?!" Vyjekl Nico nevěřícně.

,,Bylo by to jen dočasně-"

,,Ale já tě nechci zapomenout! Ani dočasně!"

V očích se mu mihlo něco bolestného. ,,Ani já si to nepřeji. Avšak je to pro tvé bezpečí." Natáhl se po polobohově tváři aby ji pohladil, ale když se menší chlapec vyhnul, své snažení ukončil. ,,Um, ano, vysvětlit. Ehm. Věc se má tak, že kdyby se o nás někdo dozvěděl, určitě by to nevzal jako pozitivní zprávu. Podívej se na Dia - v té jeho paranoidní mysli by se zrodil nápad, že jsi můj špeh. Zabil by tě. Gaia? To samé. Polobohové? Nic dobrého. Chci tě jen chránit..."

,,Já také nejsem z cukru, víš." Odpověděl tiše, s očima zklamaně sklopenýma k zemi.

,,Vím, já vím. Pochop, nemůžu tě ztratit-"

,,Určitě by to šlo i jinak!"

,,Nešlo." Povzdechl si, zhluboka se nadechl a přikročil k němu. ,,Omlouvám se, nechci to udělat, ale..." Uchopil Nica, jenž se zoufale zády přitiskl na kovovou stěnu, za ramena a i přes jeho škubání ho políbil na čelo. ,,...je to pro tvoje dobro."

V tom okamžiku se poloboha začala pomalu zmocňovat únava, jako když se přikryjete teploučkou dekou. ,,Ne..." Svět okolo něj se rozhoupal, až se mu podlomila kolena a poslala ho k zemi. Naštěstí ho zachytily silné paže. Podíval se na jejich majitele, jenž ho nyní nesl v náručí. ,,P-prosím, nedělej..." On se však jen s roztřeseným výdechem podíval jinam. ,,T...Tar...y..." Cítil, jak ospalost neovladatelně postupuje dál, i to, že mu začíná krást vzpomínky. Vše, co si pamatoval z posledních týdnů, se rozsypávalo.

Který že je dnes den?

Myslí mu probleskl obraz jakési postavy v šatech s runami. Něco držela. Kdo je ta žena s kočkou v náručí? A hned vzápětí: To kotě znám?

Věděl, že jede výtahem - Dveřmi smrti. Věděl kam jede i proč tam jede. Ale... Odjel jsem z Tartaru...co jsem tam dělal?

Usínal. Než však odpadl úplně, uviděl... Oči. Černé jako noc, s rudými tečkami. Komu patří?

Posledních pár zvuků, které uslyšel, dalo dohromady věty, pronášené tichým, příjemným hlasem: ,,Nezakrývej značku...a dlani. A pamatuj, miluji tě. Dou...ám, že...i někdy odpustíš."

Dneska o něco delší kapitola! Moc nám jich už nezbývá, tak vydržte ;-)

Maria-M-R